Kultivací vědomí jazyka k nové řeči vědomí...

Preludium

“Pozoroval jsem, že lidé vůbec nemluví, nýbrž papouškují, tj. že nepřevádějí z mysli do mysli věci neb smysl věcí, nýbrž si mezi sebou vyměňují slova nepochopená nebo pochopená málo a nesprávně. A to činí nejen lid, nýbrž i polovzdělaný dav; ani, čehož je více želet, z velké části i lidé školení, a to proto, že ve slovech jest nekonečně mnoho homonym, v oboru věci pak téměř stálá neznalost útvarnosti (tj. vnitřní podstaty každé věci).

Neboť když mluví o Bohu, andělech, člověku, satanovi, zákonech, hříchu, ctnosti, neřesti atd. ba jmenují-li věci hmotné – světlo, temnota, víno, voda, vítr, studené, teplé atd., či slovesa jako hladovět, jíst, pít, zažívat, spát nebo bdít, být zdráv nebo churavět atd., nevědí, co znamenají ve své podstatě a jak vzniká to, co jmenují. Z toho plyne, že není velký rozdíl, jakým jazykem kdo mluví (barbarským či vzdělaným); neboť všichni nejsme nic než měď zvučící aneb zvonec znějící, pokud mluvíme slova, ne věci (tj. slovní slupky, ne jádro věcí).”

Jan Ámos Komenský, vlastní životopis (1628-1658)

O řeči jako tvoření

Ačkoliv vědomí samotné – z principu není žádnou idejí, myšlenkovou strukturou, konceptem, či slovem, je současně tím, co se ve všech myšlenkových slovech, konceptech a idejích strukturuje či utkává – moduluje skrze jazyk-řeč-slova.

Vědomí se doslova a do písmene odívá do slov. A to jak nevyřčených (tichých), významově pocitových tak vyřčených a zvukem vyjádřených.

Současně tato slova nejsou oddělitelná od našeho sebe-prožívání a tělesného bytí a jejich vyjádření hlasivkovými svaly. Sami můžeme zkušenostně prožít, že na tvorbě slov a našich myšlenek se podílí celé naše tělo jako celek jako širší jazyk-slovo ztělesňující naší duši.

Všechny naše myšlenky, ale i věci, těla a celé zkušenostní světy a vesmíry jsou ve skutečnosti tvary duševních pocitových i zvukových slov.

Řeč doslova formuje způsoby našeho prožívání sebe, druhých i světa.

Z jistého pohledu vše, co prožíváme, co zakoušíme, je určitým způsobem živý strukturovaný překlad či interpretace prožívání našeho bytí jako takového – naší individuální řečí vrozených kvalit samotného vědomí, doslova unikátní melodií či symfonií-písní naší duše v našem zkušenostním světě.

Řeč utváří svět i jeho prožívání. V různých duchovních tradicích nacházíme echo tohoto poznání. Herakleitos hovořil o Logu. Slovanská filozofie o sféře Pravi. Indický filozof Abhinavagupta a tantra o základní citově-fonetické “abecedě” Matrika či Malini.

Naše řeč utváří náš svět, v kterém žijeme a jak v něm žijeme. Řeč je samo tvoření, které zpřítomňuje – doslova vyslovuje-zvučí nás i vše ostatní ve svém bytí.

Naše řeč, myšlení, a celkový způsob prožívání a ztělesňování, tedy naše unikátní řeč-jazyk-melodie našeho bytí je součástí vždy širší řeči – řeči širších  polí vědomí, které nás i vše co je, tvoří.

Jsem přesvědčen, že svět není tvořen částicemi v podobě atomů či jakkoliv sebe jemnějších částic či vln, nebo z kvant nějaké „energie“, jak nás snaží přesvědčit věda, ale je živou stále vyslovující se ŘEČÍ s mnoha jazyky v tom doslova nejhlubším slovy smyslu v podobě citového zkušenostního prožívání.

To, co pozorují vědci jako atomy, či částice-vlny, jsou jenom duševní metafor jejich vlastních předpokladů skrze vědomí se jim zpřítomňující.

Vědomé vyjadřování, schopnost formulovat a komunikovat širší vědomí, kterým jsme, schopnost vědomě mluvit-vyjadřovat se ještě “před” naším slovním nebo písemným projevem naším tichým meditativním cítícím vědomím, které nachází své souznící (rezonující) vyjádření jak v našich slovech a myšlení, tak vnějším hlase a nakonec v celkovém našem obličejovém a tělesném výrazu, je zcela samostatným druhem jógy či umění vědomého bytí.

Tato jóga naplňuje sdělení starobylého tantrického pojednání Šivových suter III.9 nartaka ātmā  “Já je herec-aktér”. Jinými slovy naše “pravé Já”, kterým není určité prožívané já, ale samo vědomí Já, je samo zdrojem všech možných prožívaných zkušenostních já, které nabývá (hraje) v podobě určitých vyslovovaných-řečených-prožívaných po-citových “tónů” a ztělesnění tohoto vědomí v nesčetných našich prožívaných já tvořící naší širší rodinu-tělo integrálního vědomí Já, jež je činitelem – hercem nabývající tyto “role”.

Kde, či v jakém “těle” se formuje naše řeč, ještě než jí vyjádříme naším tělem, hlasivkami, hlasem, jeho zabarvením či tónem?

Kde se význam, či určitý cit-smysl našeho cítícího vědomí, který komunikujeme a vyjadřujeme naší řečí, či myšlením formuje ještě než je převeden do řeči a toku slov, ve kterých vyjadřujeme své myšlenky?

Veškerá řeč i komunikace slovy je vždy současně určitý tělesný proces, určité tělesné z-rozování podnícené určitou kvalitou-náladou-citovým tónem cítícího vědomí vyvolaných vyřčenou nebo cítěnou “otázkou”, které nás pohnuli k řeči, či slovnímu nebo tělesnému vyjádření.

(SÓ-MA⇿“MA-SO“)

V procesu řeči, myšlení-mluvení, se tak samo určité cítící vědomí (Slovo) doslova sóma-tizuje – stává určitým pocitovým tělem a zvukem slov.

Ze starobylých véd se dovídáme, že mudrci pili nektar nesmrtelnosti (sómu), uctívali ji jako samo živé božství, které jim umožňovalo podle slov véd poznat světlo, bohy a zpívat jejich árije.

Nemyslím si, že v případě védské “sómy” muselo jít o nějakou tajemnou “psychedelickou rostlinu”, ale že jde o naše vědomé subjektivní sómatické tělo-duše, tělo cítícího vědomí, které tvoří současně doslova duchovní “ústa boží”, z kterých je neustále vyslovováno-řečeno naše celkové ztělesňování, jehož součástí je i naše řeč.

SÓMA (cítící tělo vědomí) ztělesňující vitalitu naší duše se tak doslova procesem řeči neustále metamorfuje na „MASO“ (určité konkrétní ztělesnění v postoji, výrazu, hlasu.) Viz gnostický fragment Janova evangelia: “Slovo, které je u Boha a je bohem, se stává tělem.”

Jazyk či řeč je tím, co doslova a do písmene překládá cítící vědomí a jeho vrozené nesčetné významové tóny bytí do určitého tělesného způsobu prožívání naší duše.

Proto můžeme chápat ztělesňování či zpřítomňování vědomí jako určité řečení-pravení vědomí.

Tělo je doslova živou řečí, živým slovem, živým polem nesčetně druhů jazyků jako způsobů komunikace-vyjadřování kvalit vědomí v podobě těl a nejrůznějších dimenzích smyslového vnímání.

Kultivace vědomí našeho celo-tělesného vyjadřování, jehož součástí je i zevní řeč a náš jazyk i celkové tělesné držení-postoj, je podobno meditativnímu učení se hry na multiúrovňový hudební-múzický orgán těla citových fonémů (mantradéha).

Tak procitá nová vědomě komunikující oso-bytost se schopností souznění s mnoha kvalitami bytí a zcela potenciálně novým způsobem prožívání a bohatším vyjadřováním, které nám umožňuje učit se přímo komunikovat samo vědomí nesčetnými způsoby a jeho kvality či zkušenosti přímo sdílet a probouzet skrze meditativní formu umění, kterou lze nazvat meditativním souzněním (rezonanci) s druhými bytostmi i věcmi, jejich unikátními kvalitami.

Člověk současné doby žije často převážně ve ztotožnění se svým mentálním “já” – v hlavě odděleném od celkového vědomí tělesného bytí jako celku a své prožívání posuzuje z tohoto stanoviska. To vše v souladu s převažujícím pohledem na člověka jako bytosti složené z těla viděného zvnějšku jako “hmotného fyzického těla” a “mysli”, což se na úrovni těla vědomí projevuje zejména pociťovanou odděleností vnitřních oblastí hlavy a spodku trupu a jako omezené vědomí v oblasti hlavy.

To se nevyhnutelně projektuje a promítá i do našeho myšlení se všemi svými důsledky. Jedním z nich (za všechny) je například současný rámec psychologie (psyché-logos), ve které chybí to podstatné, sama duše (psyché), jako duchovní základ člověka a její slovo (logos) ztělesňující se v živé řeči jako naše celé tělesné bytí.

Míním, že návrat ke zkušenostnímu procítěnému meditačnímu myšlení (pravý význam slova kontemplace) nás naopak musí přirozeně vést k novému prožívání i nazírání nás samých a vnímání člověka v jeho skutečné “psyché-logii” (řeči duše) v souladu s naší zkušeností, tedy jako primárně duchovní bytí-bytost tvořenou dynamikou “muzikálního” či “hudebního” charakteru neoddělitelných aspektů duše (cítícího vědomí) se svými vrozenými neomezenými možnostmi a kvalitami tělesného prožívání.

Pole vědomí jako tělo-duše (tělo vědomí) je vědomým tkanivem unikátního individuálního kontinua pocitových tónů – symfonie  cítícího vědomí, které tvoří naší širší duchovní identitu, jež se ztělesňuje ve svých nesčetných prožívaných já a jejich tělech svou metamorfující řečí.

Životopisné interludium

K hlubšímu meditativními zájmu o význam jazyka, řeči samotných slov a řeči jako meditativního umění ztělesňování našeho vědomí mě postupně  dovedlo několik zkušeností v mém životě týkající se řeči.

V předškolním věku jsem chodil na tzv. logopedii, neboť jsem neuměl vyslovovat správně souhlásky “R” a “Ř”. Prodělal jsem tehdy různá cvičení mající společné to, že skrze snahu o vnější napodobení podobných zvuků se usiluje o “naučení” dané hlásky. To zpočátku nepřinášelo příliš úspěch. Jednou si ale paní logopédka sedla přímo proti mě a společně jsme měli vyslovovat “R”, se snahou  napodobit její výrazné artikulování. V jednom okamžiku při nádechu a snaze vyloudit zvuk “R” jsem se ale zastavil, nic jsem nevyslovil a najednou jsem zcela nenásilně a zněle vyslovil poprvé “éR”současně s paní logopédkou, které jsem teprve opravdu Slyšel! Toto “slyšení”, ale mělo současně kvalitu jakéhosi tělesného uvolnění – nalezení toho správného vnitřního pocitu v těle. Bylo to doslova pociťované vnitřní slyšení, které se přirozeně vlévalo ve zvučné “éR” vyslovovaného ústy. A to bylo to podstatné co mi tehdy chybělo – schopnost slyšet vnitřně a tedy současně i nalézt příslušný tón k danému vyjádření vnějším hlasem “éR” a ztělesnit jej svaly mých hlasivek.

Až mnohem později jsem si rozpomněl na širší pedagogický význam této zkušenosti při studiu tantrických principů mantry a mudry včetně významu přítomnosti druhého člověka – “učitele” s danou schopností.

Při svém zaměstnání v roli analytika procesů a požadavků na software, jsem často vykomunikovával a získával požadavky  či popisy práce v rozhovorech, ať už ve formě dialogu jeden-na-jednoho, nebo ve skupině. Pro svou práci jsem si uvědomil důležitost dvou zásadních věcí pro dynamiku rozhovoru. Za prvé důležitost celo tělesného naslouchání a pak schopnost správného kladení – formulování otázek, orientovaných na podstatu věcí, tedy nutnost směřování tázání na otázku “co?” míníme danými věcmi, tedy na nevyřčené ve formulovaných požadavcích či popisech práce. Během těchto rozhovorů jsem byl několikrát svědkem i vedlejších emočně-sómatických reakcí během vedení rozhovoru o povaze zdánlivě “neosobních” věcech jako jsou pracovní aktivity a činnosti. To mě postupně vedlo ke stále jemnějšímu pochopení, že ve skutečnosti naše řeč a vůbec celé (ať už verbální či tzv. neverbální – což chápu jako umělé rozlišení) komunikace je něco daleko hlubšího, než běžně máme ve zvyku chápat, že je přímo spojena s naší duší a je v ní doslova slyšet duši člověka, její způsob bytí v daném projevení a současně že v naší řeči vyjadřujeme zejména prvotně pocitové kvality naší duše, tedy že na naší mluvě se ve skutečnosti podílí celé naše bytí, jak se prožíváme.

To mi pomohlo nově pochopit dialog jako umění meditativního naslouchání a nalézání pocitově-tělesných způsobů formulování nevyřčeného a současně podnítilo učení se umění dialogu jako tvořivého způsobu kladení otázek k přímému odhalování hlubšího cítícího vědomí a jeho potenciálů, jež jsou zdrojem našich otázek a myšlenek.

V neposlední řadě mě zkušenosti rozšířených stavů vědomí během prodloužených meditací naučily ztělesňovat (mudra) přímé metafyzické schopnosti-citlivosti (siddhi) duše spočívající v procitnutí schopnosti souznění s tichými intenzitami fonémů tvořících základní kvality a stavy vědomí vyjádřené metafyzickými “božstvy” tantry, které představují vnitřní (okultní) metafyzický jazyk vědomí a jeho konkrétní meditativní metafyzické zkušenosti Vědomí v jeho různých dimenzích a aspektech, které tvoří širší (trans-osobní) identity duše.

Tyto zkušenosti se dále rozvinuly ve vnitřní jógu-umi spočívající ve vnitřní intonaci a hledání – ladění schopnosti ztělesňovat různé kvality vědomí skrze “vzývání” tichých intenzit fonémů samohlásek a souhláskových slabik či celých slov tvořených tichými metafyzicky-významovými slabikovými mantrami tvořící fonetické tělo vědomí.

To mimo jiné vede k přirozenému rozpoznání skutečnosti, že každému vnitřnímu pocitovému tónu odpovídá současné určitá individuální vnější tvář a forma v podobě určitého po=citu sebe (já) a  jeho ztělesnění v celkovém výrazu obličeje i „zabarvení“ světla očí.

Přímé pocitové kvality duše, kvality a významy cítícího vědomí se lze naučit vědomě komunikovat a projevovat v našem mluveném slovu a hlase skrze zvuky písmen abecedy jako celkové tělesné zpřítomňování a celkovém vyzařování nejrůznějších kvalit vědomí našima očima, obličejem i skrze celé naše bytí jako takové, tedy jako zkušenostní prožívané já ztělesňující vědomí daných tichých intenzit.

Tyto tři zásadní zkušenosti se staly podnětem k rozvíjení jógy, kterou lze nazvat doslova vědomou logopedií či snad lépe psychelogopedií, v podobě re-aktualizovaného starobylého tantrického učení (mantra jóga) kultivující tuto sféru multidimenzionální řeči = jazyka vědomí, kterým je udržován dynamický vztah duše-těla ve všech jejích rozmanitých úrovních bytí.

Jóga či umění jazyka spočívá v kultivaci vědomí jazyka jako celo-tělesného vyjadřování našich myšlenek v písemném i mluveném slově jež vyvstávají z pocitové hlubiny temné sféry významu, jež je součástí širších polí kvalit a významových intenzit, osvěcované světlem vědomí, kterým jsme.

Zkušenostně věřím, že jako existuje naše zevní abeceda zvuků souhlásek a samohlásek a jejich kombinace, existuje i její zrcadlový zdroj v podobě sféry významových tichých intenzit fonémů v podobě kvalit a stavů vědomí samého, tvořící fonetické tělo-dimenzi prostoru tichých fonetických intenzit vědomí (mantra-vidžňána déha).

Chceme-li si osvojit vnitřní pružnost našeho tvořivého vyjadřování v nejrůznějších oblastech tvořivého projevování, znamená to doslova naučit se žít ve zcela novém těle a tedy i novém světě – světě vědomí, musíme transformovat-změnit doslova svou vnitřní řeč, a jazyk, způsob našeho bytí a prožívání, zejména to jakým způsobem se vyjadřujeme, to jakým způsobem se doslova vyslovujeme, v jakém rozsahu svého bytí překládáme to kým opravdu jsme ve zkušenost našeho života.

Míním, že prvním krokem je rozšíření našeho vědomí prožívání svého bytí jako celku, zahrnující celé tělesné pole včetně toho, jak a kde pociťujeme vznik našeho hlasu a významu v našem těle, který chceme komunikovat.

Je naše řeč vědomým meditativním rezonančním sdělením toho, co opravdu chceme komunikovat nebo jenom předčasnou z velké části nevědomou reakcí na jiné slyšení, nebo obrazy?

Věřím, že snaha o rozšíření a prohloubení celo-tělesného vědomí naší řeči a jejího jazyka včetně kultivace vědomí toho, co sama slova a způsob řeči komunikuje nezávisle na významech slov má potenciál zcela proměnit naší zkušenost vědomí a umožnit nám tak rozpoznat jaký fundamentální vliv na nás a kvalitu našeho života má sama řeč a jazyk – v jejích nejširším smyslu slova jako stále vyslovující se tiché řeči duše (logos) – živého slova cítícího vědomí utkávajícího nejen naší tělesnou zkušenost života, ale vše co je i co může být ve stále nově aktualizujících možnostech.

Tělo, kam patří i naše řeč tvoří doslova a do písmene živé zrcadlo duše.

Širší a hlubší vědomí toho jakým způsobem mluvíme, jakým způsobem se vyjadřujeme, v jakém rozsahu si jsme vůbec vědomi své řeči a mluvy a významu naší řeči a dopadu na naše okolí a tvorbu naší zkušenostní reality, je míním současně prvotním předpokladem jakýchkoliv vědomých a tedy více život harmonizujících společenských změn vyvstávajících z hlubšího hlasu života samého, který je přirozeným nositelem vše vrozeně harmonizující metafyzické zákonitosti (rita) prolínající se všemi sférami vědomí.

Web jazyk.vedomi.info je věnován tomuto vnitřnímu vzdělávání. Sekce O jazyku a řeči je věnována obecně tématu vědomí řeči a jeho kultivaci skrze praktiky (jógy) vědomí.

Sekce Fonémy obsahuje krátké meditativní “metafyzické” studie významových kvalit tichých intenzit fonémů vyjádřených naší abecedou, jejími souhláskami a samohláskami a jejich kombinacemi vzešlé z meditativní rezonance s jejich významovým vědomím.

V sekci Slova se zabývám původem a původním sdělením slov českého jazyka, naší mateřštiny. Čeština patří do skupiny indoevropských slovanských jazyků. Své jádro má v věřím v jazyce véd a její základ je příbuzný se sansrktem, o kterém už ve své době Josef Jungmann hovořil jako o pravé “matce slovančiny” a jako “jazyku pod sluncem nejdokonalejším”.

Podobnosti mezi indickými a slovanskými mýty a božstvy, si všimlo již mnoho učenců. Mezi prvními například Jan Kollár, který chápal indickou mytologii jako “strom, z něhož štěpy byly přeneseny na evropskou půdu”. Český filozof František Čupr dokonce věřil v možnost vybudovat na základech indické filosofie národní filosofii českou. Ve skutečnosti si myslím, že jde o univerzální princip, který je nutné v dnešní době komunikovat. Všechny rozmanité “národní” jazyky jsou primárně různé citově-významově-smyslové způsoby-prostředky-možnosti a současně kvalitativní prostory vyjádření duše – samotného cítícího vědomí – jeho vrozených kvalit-intenzit-významů-poznání. Jsou ale mezi nimi rozdíly a liší se svými možnostmi.

Věřím, že slova, zejména ta původní a jejich vnitřní tvorba-vznik skrývají celé prostory významu, který zvučí  a komunikují pod slupkou vnějšího těla tvořeného písmeny a slovním významem, který jmenují.

Meditací nad samotným tvořením-vznikáním slov, nám může jako klíč otevřít zcela nové prostory významu a nová pochopení a tak přinést širší vnímání a rozšířené vědomí skrze naší mateřštinu jako vstupu do univerzální sféry-oblasti ryzího citového významu a smyslu, jímž se duše člověka snaží vyjádřit v rozmanitosti svých individuálních jazyků tvořící národní jazyky různých lidských společenstvech.

Celý projekt je tak současně jistou snahou o podnícení zájmu o pokračování v započaté vnitřní práci našich “národních obrozenců”, zahrnující individuální „ob-rození“ vědomí naší mateřštiny jako jednoho z rozmanitých prostorů cítících možností komunikace univerzálních kvalit vědomí-duše a jejího metafyzického jazyka nesoucí primární smysl života a existence, který se vyjadřuje nespočetně způsoby právě v jazycích v tom nejvnitřnějším slova smyslu.