Co míníme slovem „život“, „živí“, „živá“, „žití“, „žít“? A odkud se vzalo slovo „život“ a rodina jeho zvukových modifikací a co sebou nesou? Co komunikují? Slovo je živým morfickým prostorem významů – prostorem určitého vědomí ztělesňujícího či strukturujícího naše vlastní prožívání skrze dané slovo. Co vlastně oživujeme, když říkáme slovo „život“, „živí“, „živá“, „žití“, „žít“?
Věřím, že hlubší vědomí daných slov nám pomáhá lépe komunikovat a nalézat hlubší významy a nové formy řeči jako vyjádření hlubšího citového vědomí sféry samotného vznikání jazyka, která je soupodstatná se samotným tvořivým procesem jako takovým. Vědomí řeči – promlouvá, ale není žádnou z řečí.
Kde se vzalo slovo „život“, které se nás bezprostředně dotýká, bezprostředně k nám promlouvá? Český jazyk je z rodiny západních slovanských jazyků, které jsou historickou modifikací původního indoevropského jazyka původní duchovní rodiny daného vědomí (ná-RODa).
Je známo, že v postupné zvukové modifikaci jazyků souhlásky ž, š, č, nahrazovali ve slovech souhlásky, s, c.
Nejstarší příbuzné slovo „Živa“ představuje základní femininní božský princip – bohyni západních Slovanů, žijících kdysi na celém dnešním území Německa. Nelze si nevšimnout etymologické souvislosti s hinduistickým tantrickým božstvem Šivou (Šiva-Živa), který představuje prvotní princip života – samo božské univerzální vědomí jako takové, jehož je každý člověk i vše co je i může být určitou unikátní stále se inkarnující tváří či podobou. Toto univerzální vědomí je pravé Já nás samých i všeho co existuje.
Metafyzický význam slova Šiva vyjadřuje jeden ze základních principů reality vědomí – vědomí jako neohraničené svobodné pole světla vědomí osvěcující a dávající život všemu co je a může být – představující doplňující neoddělitelný aspekt “temného” potenciálu k akci-vyjádření (Šakti).
Synonymem pro slovanskou bohyni Živu byla Mokoš, nepodobné slovo sanskrtskému mokša označující nektar svobodného života, či doslova medicínu-esenci života. Kořen „mok“ je odvozen od staroslovanského „vláha“ ve smyslu mízy, plodnosti, sexuální potence. V Ruském folklóru se do dnes zpívá o bohyni Mokoši: mať syraja zemľa „matka vlhká zem“.
Jde o esenci – primární – mateřskou matérii – černý (dosud nemanifestovaný) potenciál všeho v jeho aktivním rodícím aspektu (mok) jako nevyčerpatelná tvořivá intenzita k bytí (sa/ša).
To je tedy pravý význam slova být „živá“ nebo „živí“ – rozpoznání a ztotožnění se s tímto prvotním principem skutečnosti, kterou je vše osvěcující a všemu život dávající mateřské pole vědomí – vědomí jako takové. Ale současně i doplňující neoddělitelný princip mateřský – materiální vláhu – potenciál k bytí.
Temná esence Života (Mokša/Mokoš) z které světlo Života (Živa/Šiva) osvěcuje všechny její vzory a věechny formy života oživuje v podobě rozmanitých individuálních jazyků projevující se nespočetně těly a jejich světy tvoří věčnou hru zvanou Život.
Život je pak toto vědomí samotné. Můžeme tedy říci, že život ve svém pravém slova významu a slova, které skutečně komunikuje, označuje, JE samo vědomí – prvotní princip. Život sám je prvotní princip a skutečnost.
Samotná otázka CO je „život“? v naší vlastní zkušenosti je základní – stále živá – nás se celým bytím dotýkající se způsob meditace-myšlení, tvořící osu poznání toho kdo jsme, odkud pocházíme, kam směřujeme a jaké jazyky-strategie života uplatňujeme, tedy kam směřujeme v našem individuálním dobrodružství Života. Naše vlastní bytí je stálou odpovědí této věčné otázky Života.
Jiný běžný význam slova živí je existující – aktivní – pravý. Česká synonyma se slovem „život“ jsou: „bytí-existence“. Zde se nám opět otevírají nové prostory pochopení hlubšího metafyzického významu slov, který komunikují.
Existence, neboli bytí je samotnou esencí života – životem samotným – jako takovým. Neexistuje něco jako neživá existence, neživá forma bytí, nějaký například abstraktní „Bůh“ nebo „neživá hmota“, které by nebyly živé a individuálním ztělesněním Života – Vědomí jako takového.
Existence neboli bytí, které současně implikuje i možnost nebytí je Život sám, neboli vědomí které je tím, co vše stále aktualizuje ve svém bytí i nebytí.
Život je aktivní – tedy volní, projevující se vůlí – touhou – žádostí po svém projevení se, vyjádření se. Život je tak prvotní “agresí” – touhou po vstup v bytí.
Jeho vyjádření je jeho určitou řečí, která je individualizovanou nevyřčenou významovou – intencionální řečí – pravením života, jeho tichým vyciťováním – cítícím tušením zjevujícího se v tvořivé aktivitě a jednání všech bytostí.
Živý je současně pravý – skutečný. Pravý souvisí se staroslovanským slovem pravi označující sféru tiché řeči cítícího vědomí nebytí (či potenciálu) ze kterého povstávají všechny formy bytí jako ideje v podobě slov.
Slovo pravda je tvořeno prav – (co?) da, tedy pravení toho co skutečně jest – autentické vyjádření tiché řeči Života projevující se neustálou metaforickou proměnou všech forem bytí a nebytí.
Život jehož esencí je samo cítící vědomí je tvořivým vyjádřením neomezených možností, kvalit, vzorů, schopností a potenciálu samotného vědomí jako takového, jehož je naše duše součástí ve kterém jí umožňuje nabývat rozmanitých těl a prožívání zkušeností nejrůznějších světů se současným vzděláváním se v umění rozšiřování vědomé identity v tomto vědomí.
V našem kulturním národním prostředí se zachoval rituál zpívat „živio, živio, ŽIVIO!“ při přípitku a znamená přání zdravého života. Jde tak i o echo původního přirozeného lidského náboženského aktu: společného hodování, či přípitku nebo přijetí jídla – “obětního beránka” udržující lidskou pospolitost.
Živa/Šiva mimo svůj původní ryze metafyzický – spirituální význam byla současně uctívaná jako božstvo – ztělesnění univerzálního vědomí jako Bohyně Živa. U západních kmenů a držav Polabských Slovanů (Veneti, Vendové Obrodité), byla uctívaná jako bohyně mateřství, plodnosti, hojnosti, tepla domova a dárcem umění zemědělství – obdělávání v podobě orání – setí – žní. Zde se odráží spirituální a profánní stránka života původních indoevropských slovanských národů.