Podívejme se přímo na vnější část ucha. Nejzevnější částí našeho sluchového orgánu je boltec, již svým tvarem řečí, že je “ženské” “otevřené” “pasivní” “přijímací” formy. Nejlépe to vyvstane při porovnání s orgánem zraku – očima, které jsou nejpreferovanějším aktivním nástrojem kontaktu. Očima navazujeme kontakt a zaměřujeme se na určitou věc či předmět. Oko můžeme aktivně zavřít a prostě nevidíme. Tedy, co nechceme vidět, prostě zavřeme oči či odvrátíme zrak. Chováme i české přísloví, sejde z očí, sejde z mysli.

Ucho takovou možnost nemá – neustále je v módu aktivního slyšení – nemůže uniknout svým vjemům – ve skutečnosti neexistují hranice pro hloubku sluchu. Co když je to ale právě sluch, který je nejhlubším nástrojem kontaktu s druhými i věcmi kolem nás? Přesto se ale můžeme naučit doslova neposlouchat – a to až do takové míry, že opravdu ztrácíme schopnost slyšet i vnější zvuky a pak říkáme, že „stárnutím“ ztrácíme sluch. Jedno německé přísloví říká, že “kdo neposlouchá, ten pyká”. Nejde však o neposlouchání určitých příkazů a nařízení, co máme či nemáme dělat – ale o volání našeho života, hlasu naší duše, který neslyšíme.

Své vědomí orientujeme převážně zrakově – přitom sluch používáme jak ve dne, tak i v noci, na rozdíl od zraku. Z toho je patrné, že sluch je určitým svým způsobem hlubší smysl než zrak. Skrze smysl sluchu můžeme zůstat bdělí, i když spíme. Jak málo si uvědomujeme skutečnost, že daleko širší a hlubší vědomí je spojené s nasloucháním a smyslem sluchu, než se zrakem. Přesto se v životě spíše orientujeme podle toho co tzv. “vidíme” a “slyšíme” bez skutečného vidění a slyšení. Dnešní doba orientovaná na “mluvící” já, ve které neumíme naslouchat jeden druhému, je toho symptomem. Přitom je prokázáno, že ztráta zraku není tolik duševně trýznivá jako ztráta sluchu, což jen dokazuje význam a důležitost smyslu sluchu pro naše bytí.  Je známo, že Jan Žižka ztratil z velké části zrak, ale přesto se dokázal prostorově orientovat a vést vítězné bitvy i se ohánět palcátem v boji. Hluchota a ztráta sluchu jde ruku v ruce se ztrátou citlivosti či cítění a ztrátou celkové “rovnováhy” v životě a schopnosti naslouchat jeho otázkám a výzvám. Člověk se stává snadno “hluchý” k volání hlasu vlastní duše, hlasům symptomům svých obtíží a nemocí, hlasům a voláním druhých i k nejrůznějším tématům a volání svého života. Když nechceme, aby se nás dané téma nedotýkalo, záhy se učíme selektivně ne-slyšet, často už v raném dětství. Tak postupně přicházíme o svou schopnost v extrémním případě opravdu slyšet i vnější zvuky – byť ztráty smyslů spojujeme tzv. se “stárnutím”.

Ztráta sluchu může být také poukazem, že až přespříliš ve svém životě hledáme stále odpovědi na své otázky, které žijeme, vně nás samých, ve slovech a odpovědích druhých. Hledáme stále vnější autority, které nám řeknou, co máme a nemáme dělat, jak žít a málo nasloucháme živému slovu – hlasu našeho nitra – kde jedině lze přímo prožívat – být i naslouchanými přímo žitými odpověďmi. Nehledejme odpovědi ve slovech druhých, ve slovech nejrůznějších těch či oněch “autorit” ale primárně v naslouchání v našem nitru, a to i když nasloucháme řeči a slovům druhých.

Důležitým prvkem ve vztahu k slyšení a naslouchání je i naše raná výchova včetně hudební výchovy na školách. K tomu bych řekl něco o své zkušenosti s tímto vzdělávacím systémem. Jako dítě jsem na hodinách hudební výchovy měl nejradši zpěv, ale bylo mi záhy řečeno, že zpívám falešně, a že se to nedá poslouchat, jak od učitelky a později, při mých pokusech, jsem sklidil i posměch ze strany spolužáků, kteří měli tzv. “hudební sluch”, který já, jak mi bylo řečeno, “nemám”. Bylo mi doporučeno nezpívat a ve školním sboru jsem hrál na triangl nebo ozvučná dřívka, což jsem si ale záhy oblíbil. Cítil jsem tehdy i jistou nespravedlnost a křivdu v tom, že nemám ten “hudební sluch” jako ostatní děti, kterým bylo umožněno zpívat.

Co je vlastně onen “hudební sluch”? Vždyť všichni slyšíme slova druhých a rozumíme jim – nebo je snad nějak interpretujeme slovo od slova nějakým “překladem” slyšených zvuků do mentálních slov v mozku? Nebo přímo vnímáme sdělení druhých lidí jako celek – tedy celkový – chceme-li “zpěv” jejich řeči a význam, doslova proud zvuků, který zcela přirozeně a bez jakéhokoliv přemýšlení rozklíčujeme ve slova nesoucí jak svůj význam, tak i celkový tón i obsah komunikovaného sdělení? A nejen to, ale ve slovech druhých slyšíme i celkovou náladu hovořícího i jeho celkové rozpoložení, postoje i širší podtext sdělovaného apod. Takže všichni musíme mít určitý “hudební sluch” – či možná ještě lépe samotné slyšení je primárně muzikálního charakteru – my neslyšíme jednotlivé tóny, jednotlivé zvuky, či frekvence, ale vždy určitý celkový prožívaný vjem – melodii – píseň – řeč jako celek, nikoliv jenom písmena, slabiky a slova pojmenovávající věci a skutečnosti.

Pokud děti nemají tzv. “hudební sluch”, je nesprávné dle mého je vyřadit ze zpěvu s tím, že “něco” nemají. To něco, míním, je pouze dočasné neztělesnění vnitřně cítěného souznícího hlasu s naším vnějším hlasem, a tak se celkový zpěv může jevit tzv. “falešně”. Co je potřeba, je jenom pomoci dát si  potřebný čas k procítění slyšeného zpěvu. Naopak mnoho lidí s tzv. “hudebním sluchem” sice rozlišuje vnější zvuky a jejich kvality a dobře zpívá, ale vůbec naopak necítí zdroj, ze kterých tato slyšená echa vyvstávají.

Nicméně jsem přesvědčen, že každý máme schopnost procitnout a kultivovat svůj VNITŘNÍ SLUCH skrze celo tělesné naslouchací vědomí všeho, co si uvědomujeme, cítíme, myslíme a tak kultivovat jeho kapacitu. 

Vnější a vnitřní sluch a slyšení

To nás přivádí k tzv. VNITŘNÍMU HLASU a současně tedy i vnitřnímu smyslu duše VNITŘNÍMU SLUCHU, který je nezávislý na vnější schopnosti slyšet zvuky. Je známo, že například hudební skladatelé jako Smetana nebo Beethoven ztratili sluch, ale přesto skládali “božskou” hudbu, kterou museli prvně slyšet. Kde jí mohli slyšet a pociťovat? Jedině ve svém nitru – nitru své duše v hlubinách svého těla jako hudbu primárně kvalit svého cítícího vědomí.

Co když existuje ještě jiný typ sluchu – VNITŘNÍ sluch, který nám doslova a do písmene promění naše tělesné bytí v NASLOUCHACÍ anténu podobnou ladičce rádia připravené zaregistrovat jakoukoliv „vlnu“, na kterou se vyladí? A současně nás otevře vnitřnímu prostoru cítícího naslouchacího pole vědomí a v něm spočívajících tichých zvučících kvalit tónující náš unikátní individuální HLAS (daémona) duše?

Podobně jako existují vnější zvuky, tóny a hlasy, které slyšíme vnějším sluchem, existují i vnitřní (tiché) ZVUKY, TÓNY a HLASY, které nasloucháme vnitřním smyslem duše – vnitřním SLUCHEM.

Můžeme si to představit jako číselnou osu, kde na kladné ose jsou slyšitelné zvuky a na záporné jsou jejich tiché ekvivalenty. Bod “0” představuje bod absolutního TICHA – nikoliv jako ne-přítomnosti slyšeného, ale jako samo tiché, ale aktivně NASLOUCHACÍ vědomí. Všechny vnější slyšitelné zvuky, tóny a hlasy jsou lepší či horší interpretací či vnějším slyšitelným echem vnitřních zvuků, tónů a hlasů naší duše – vědomí jako takového, které doslova a do písmene zvučí nejen naše bytí, ale bytí všeho, co je a může být v jejich aktuální existenci. Tak nejen vnější slyšené zvuky, tóny a hlasy, ale i věci, předměty, celé bytosti jako celky jsou doslova a do písmene ztělesňujícími se či zhmotňujícími se tichými ZVUKY, TÓNY a HLASY vědomí, kterým jsou.

Za celou rozmanitostí projeveného světa je TICHÁ ŘEČ – LOGOS samotného bytí – řeč bytí daných věcí i bytostí, která vše a všechny stále řečí-zpívá ve svých individuálních rozmanitých nesčetných “písní” života. Tuto tichou řeč bytí věcí a bytostí či vnitřní muziku prožívaných zkušeností můžeme skrze naše vlastní nitro – naslouchací celo-tělesné vědomí naslouchat a přímo slyšet jednotlivé podoby bytí v naší vlastní niternosti duše jako její individuální hlasy a zvuky.

V historii mystiky se dovídáme o Jakubu Böhmeovi, který psal o řeči přírody, která k němu promlouvala, súfističtí mystici hovořili o hudbě sfér, Pythagoras i Hérakleitos hovořili o logu duše či vnitřní struktuře hudby duše. Sókrates hovořil o naslouchání svému daemonu – vnitřnímu hlasu a mimo jiné, právě proto byl odstraněn tehdejšími mocnými.

Jeví se, jako bychom se v toku času stále více odtrhávali od prvotního proudu tohoto tichého hlasu duše a místo toho se stále více stáváme závislými na tom, co slyšíme vně nás, co nám říkají politici,  doktoři a nejrůznější „autority“, apod. Nicméně dnes pokud bychom například začali hovořit o tom, že lze opravdu “slyšet trávu růst” a nebo slyšet nevyřčený hlas bytí věcí i bytostí nezávisle na tom, co říkají a hovoří, asi bychom byli označeni za “blázny”, kteří “mají nějaké hlasy”. Takoví jsou přeci, jak víme v blázincích, kam zavíráme všechny ty, se kterými si naše “normálnost” neví rady.  Už Johanku z Arku upálila církev formálně proto, že „slyšela hlasy“ ale nedokázala říct odkud a jelikož říct, že to bylo od Boha bylo rouhání, tak to mohlo být jedině od opaku – ďábla a skončila na hranici. Kdybychom se dnes například setkali s Hérakleitem a on nám něco říkal v tom smyslu, abychom jej neposlouchali, ale poslouchali logos, který mluví, měla by jej většina psychiatrů přinejmenším za “schizofrenika”.

Kultivace meditativního naslouchání

Přitom každý z nás se může zastavit a opět se naučit slyšet svůj vnitřní HLAS a procitnout svůj vnitřní SLUCH jako svojí zcela vrozenou – byť dnes převážně latentní kapacitu naší duše. To nám nejen uzdravuje všechny vnější sluchové vady – pokud nejsou mechanického původu, ale obohacuje celkové slyšení a vnímání jako takové či jej zcela kvalitativně proměňuje a nesmírně obohacuje.

Vnitřní SLUCH a NASLOUCHÁNÍ je spojeno s cítěním – či s celo-tělesným (sómatickým) pociťováním vnitřních zvuků a tónů celou subjektivně prožívanou tělesností.

Následujících šest meditačních cvičení nejsou jenom cvičné, ale zaměřují se na zcela praktické oblasti našeho prožívání a života, které nám současně rozšiřují naše naslouchací vědomí a pomáhají kultivovat vnitřní sluch.

Všichni známe své jméno, které nám bylo dáno s narozením jako fyzické bytosti a na které slyšíme – které se tak nás určitým intimním způsobem dotýká – neboť jmenuje-dotýká se naší identity, toho kým jsme, jak se prožíváme či za koho se považujeme, když nás druzí oslovují. Jde o slovo, na které zcela přirozeně nejčastěji reagujeme a odpovídáme přímo naším bytím. Je jím naše jméno, které lze jednoduše využít pro bezprostřední zkušenostní pochopení a procitnutí vnitřního naslouchání.

Meditativní cvičení 1. – slyšení vnitřního jmenování svého jména

1. Vyslov několikrát za sebou své jméno nahlas v různých intonacích, intenzitě a polohách;
2. Nyní vědomě uzavři ústa a bez jakéhokoliv pohybu dechu či impulsu k projevu pozorně celo-tělesným vědomím zkus naslouchat  tichému vyslovování tvého jména ve svém nitru v jeho nejrůznějších intonacích, intenzitě a polohách;
3. Buď si vědom současně svého celo-tělesného prožívání sebe jako celku a pociťuj, jak jej modulovaný vnitřní hlas ovlivňuje.

To, co slyšíš, je onen tichý HLAS duše vyslovující v duchu naše jméno a to, čím to slyšíš, je vnitřní SLUCH naší duše či NASLOUCHACÍ VĚDOMÍ.

Meditativní cvičení 2. – slyšení vnitřních zvuků věcí

1. Předlož si před sebe na stůl různé předměty z různých materiálů, tvarů, velikostí, hmotností nebo se porozhlédni po věcech v tvé blízkosti, ať je to sám stůl, kniha, myš, počítač, svíčka, tužka, lampička, lastura, zkamenělina, květina, obraz, apod.;
2. Projdi si jeden předmět či věc za druhou, třeba začni od celého stolu jako takového, zaměř se na danou věc – na její ryzí přítomnost – bytí a současně svým celo-tělesným vědomím skrze jeho niternost naslouchej jejímu tvaru, celkovému povrchu a tvaru, její hmotnosti, hustotě, barvám a celkovému bytí a pociťuj její jednotlivé tóny a celkový tón a kvalitu jako vnitřní tón-zvuk ve svém tělesném nitru;
3. NASLOUCHEJ samotný předmět jako tiché materializované či zhmotněné echo svého vnitřního zvuku – unikátního cítěného vnitřního tónu svého bytí o specifické výšce-hloubce-vibraci jako kvalitě samotného vědomí.

Meditativní cvičení 3. – slyšení vnitřního hlasu myšlenek

Mě osobně jako nejlepší způsob tréninku vnitřního NASLOUCHÁNÍ přijde četba nějakého textu, kdy máme čas naslouchat pouze naší vlastní mentální interpretaci – překladu čteného a prožívaných reakcí v našem vlastním nitru “nerušeni” přítomností druhých bytostí.

1. Pomalu čti nějaký text, nečti jej nahlas, ani polohlasně, ale buď si pouze vědomý svého tichého mentálního překladu v duchu během četby.
2. Současně NASLOUCHEJ této mentální řeči – poslouchej její vnitřní hlas, kterým je řečená celým svým tělesným cítícím nitrem.
3. Tak zachytíš nejen myšlenky spojené se slovy, ale i ty povstávající z vnitřního hlasu řečených slov.

Meditativní cvičení 4. – slyšení vnitřního hlasu emocí

1. Kdykoliv zakoušíš nebo cítíš intenzivní emoci, ať už z běžného rozlišování pozitivní či negativní, včetně extrémních podob emocí jako zuřivost, hněv, zoufalství či strach – první věcí, kterou učiň, je zamezení mentálnímu nálepkování svého prožívání interpretací jako “to je deprese” či “to je panika” či “naštvanost” či dokonce se s tím ztotožňovat stylem “já jsem v depresi”, “jsem naštvaný” apod.
2. Místo toho se naopak zaměř na přímé tiché celo-tělesné prožívání těchto emocí. Buď vědomím celotělesného prožívání svých emocí.
3. Prožívej tyto emoce doslova sómaticky celým tělem a NASLOUCHEJ je jako vnitřní tóny tvého bytí jako takového, které nech prostupovat celým svým tělem – tak se osvobozuješ od omezeného prožívání emocí a transformuješ jejich prožívání v ryzí tóny bytí tvého celo-tělesného vědomí, kterým podstatně jsou.

Meditační cvičení 5. – slyšení vnitřního tónu těla jako celku

1. Všichni máme zkušenost, že se během dne prožíváme různě, často velmi rozdílně, jinými slovy během dne spočíváme v různých “stavech” a náladách, které často verbalizujeme “energetickou” rétorikou typu, že se cítíme, že “máme hodně energie” či “jsme bez energie” apod. V pozadí je vždy různé prožívání tělesného bytí jako takového a našeho já v něm.
2. Kdykoliv během dne se zastav a dej si čas být vědomý toho, jak prožíváš své tělo a sebe v něm a i změny, ke kterým došlo. Nesnaž se své prožívání nějak interpretovat, místo toho se zaměř na cítění toho, co cítíš a pociťuješ ryze celo-tělesným způsobem, buď vědomím svého prožívání jako celku;
3. Naslouchej celý svůj aktuální duševně-tělesný stav jako celek v podobě souhrnného vnitřního zvuku, který má svůj určitý specifický tón a své zabarvení. Jak moc je tento tón harmonický či rozladěný, a rezonující s tvým celkovým sebe-prožíváním?

Meditační cvičení 6. – slyšení vnitřní řeči tělesných symptomů

1. Kdykoliv se cítíš “nesvůj” či tzv., že “nejsi ve své kůži”, tak místo myšlení a nálepkování “že jsi nemocný”, “mám chřipku”, či to, či ono, těmto prožívaným symptomům naslouchej jako vnitřnímu zvuku se svým specifickým tónem a intenzitou;
2. Nalezni si odpovídající tělesnou pozici a doslova vyjádři mimikou svého obličeje dané prožívání a naslouchej jeho vnitřnímu zvuku. Můžeš například při intenzivní bolesti hluboce vydechnout dech z těla nebo si nechat případně zkroutit obličej bolestí, a tak společně doslova a do písmene vyznít vnitřní tón daného prožitku;
3. Zaměř se na naslouchání vnitřního hlasu a tónu své bolesti a prožívaných obtíží včetně vnitřních reakcí na ně, místo předčasných reakcí na ně a jejich mentalizování v mysli a hysterčení.