Oslovujeme, hovoříme doslova a do písmene celým naším a skrze naše fyzické tělo. Nasloucháme naopak naší duší. Duše je ale současně i naším subjektivním tělem, jak jej subjektivně prožíváme “z nitra”. Duše je neoddělitelná od těla, podobně jako naslouchání od řeči a nádech od výdechu.
Tělo-duše/vědomí obsahuje tři základní oblasti a centra vědomí (Hlava – Hruď – Bruch), které odpovídají třem základním oblastem spirituální fyziognomie (oblasti mentální, emoční a oblasti spirituální-bytí). Viz Um prostoru a Um dechu.
Je proto velký rozdíl odkud a tedy jakým celkovým způsobem vědomě nasloucháme druhým či světu, i to, odkud a jakým způsobem naopak oslovujeme a hovoříme, či vztahujeme se k druhým a ke světu. Většinu lidí zřejmě ani nenapadne, že je možné například vědomě mluvit z různých oblastí center vědomí, že neslyšíme ušima, ale celým naším naslouchacím tělem-duše, apod.
To, jakým způsobem nasloucháme druhým, ať už bytostem či věcem, zcela zásadním způsobem předurčuje co slyšíme, co vnímáme a co jsme schopni poznávat (zřít).
Obecně naším celkovým nastavením – způsobem naslouchání – či spíše v dnešní době “nenaslouchání” navazujeme celkový typ kontaktu a povahu spojení s danou bytostí či člověkem. To sice zdánlivě “není vidět”, ale zcela předurčuje kvalitu komunikace i vztahování jako takového.
Z každého centra (Hlava-Hruď-Bruch) můžeme zaměřit či navodit různý typ vnitřního kontaktu a spojení s námi samými, s druhými lidmi i věcmi poznávanými kolem nás. Stejně tak můžeme z každého centra vědomí (Hlava-Hruď-Bruch) i hovořit s různým vnitřním zabarvením a tonalitou hlasu s různou mírou intenzity.
Kontakt s druhými pouze na mentální či intelektuální úrovni (Hlava) vede ke spojení na úrovni myšlenkové, tedy sdílení a souznění ve ztotožnění s určitýma myšlenkami či intelektuálními názory a postoji, případně etickými přesvědčeními. Tento druh myšlení “hlavou” je klasické tzv. “objektivní” “vědecké myšlení” z postoje “myslitele” a je v naší kultuře zatím nejrozšířenější a vysoce adorované, lépe oceňované našimi “vzdělávacími institucemi”. Ve skutečnosti toto “myšlení hlavou” se svou “racionální objektivní logikou” je jenom podmíněným výcvikem k naučení se opakovat to, co opakují jiní – autority s možností to tzv. “aplikovat”, kde není ani prostor pro vlastní svobodné tvůrčí myšlení, ani pro vzdělávání v samotném procesu myšlení a tvorbě jazyka.
Tento typ kontaktu a spojení mezi lidmi vytváří obecně skupiny stejných intelektuálních názorů či myšlenkových soustav. Ty se vyznačují často rigiditou, strukturovaností, mnohdy tendencemi k demagogiím. Pokud zůstává kontakt a spojení mezi lidmi pouze na této úrovni, samotný člověk, jeho bytí tím zůstává nedotčeno a komunikace s druhými nemůže přinášet skutečně intimní kontakt člověka s člověkem jako dvou bytostí a plné uspokojení z takových vztahů. Potkávání se a stýkání lidí pouze na mentální úrovni není skutečným plnohodnotným vztahem.
Kontakt a spojení na úrovni emočního centra (Hrudi) přináší spojení na úrovni sdílení emocí. Můžeme hovořit o emoční empatii, či “emoční inteligenci”. Takové okamžiky spojení s druhými můžeme například zakoušet i během sdílení zážitků, vyprávění vtipu nebo při skupinové zábavě s přáteli.
Existuje ještě jeden typ kontaktu a spojení mezi bytostmi, a to doslova přímý – bytostný, který věřím zakouší někdy každý člověk, ale převážně nevědomě, či bez své vlastní vůle do toho spojení vstupovat a často nepřímo a pouze pasivním způsobem skrze například navozený sdílený “kolektivní” či “společný” pocit “my”, který často přichází skrze hluboká přátelství (často přetrvávající v mnoha společných životech), intimní partnerský vztah, rodinu nebo třeba i duchovní komunitu. Tento přímý kontakt na úrovni duší či celých rodin duší vychází z metafyzického integrálního centra našeho bytí v oblasti Břicha ve vztahu k fyzickému tělu asi čtyři prsty pod pupkem, které východní tradice označují jako hara/živa či kunda.
Nejhlubší a skutečný kontakt a spojení dvou bytostí není na úrovni Hlavy-Hrudi, ale Břicha, konkrétně jeho dolní oblasti. A není jím primárně fyzické pohlavní spojení. Tato skutečnost je symbolicky skryta i v gnostickém významu “večeře Páně” nebo v lidovém “láska prochází žaludkem”. Nejpřímější živou metaforu tohoto přímého bytostného spojení a tiché komunikace mezi lidmi nacházíme v samotném spojení mezi matkou a dítětem skrze pupeční šňůru během procesu těhotenství a těsně po porodu.
Mezi nejčastější druhy kontaktů mezi lidmi patří výměna názorů, případně emoční dotýkání pociťované převážně v oblasti hrudi při sdílení prožitků a zážitků. Převážná většina lidí v našem kulturním prostředí má své vědomí usazené převážně v horní části těla (Hlava-Hruď) a omezené na ně a zcela nedostatečné “uzemnění” či “usazení” v dolní části trupu (Břicho) a nohou. Proto žijeme klasické rozpory “rozum-srdce” udržované umělou dualitou “myšlenky-emoce” a “city lásky hrudi – sexuální pocity spodku trupu” díky oddělenosti horní a dolní oblasti těla. Pak jsme schopni se vzájemně kontaktovat a spojit pouze skrze horní část těla (Hlavu-Hruď) na úrovni mentálně-emoční a schopnost, či možnost kontaktovat druhého chápeme jako čistě aktivní schopnost druhé tzv. “oslovit” skrze řeč nebo se jich fyzicky dotknout – tedy kontakt a spojení s druhým chápeme pouze skrze fyzické tělo a jeho projevy. Viz například “průzkum” v oslovováním žen na ulici, jednoho mého kamaráda se snahou zjistit, jak “ženy” reagují na oslovení.
Přitom tak či onak, ve větší či menší intenzitě současně pociťujeme “tajemnou” a “temnou” hlubinu naší duše v dolní části trupu a Břicha i všechny impulsy odtud vyvstávající, které tak často přinášejí rozpory na úrovni Hrudi a Hlavy i v našich vztazích a často nacházejí své “náhradní” vyjádření například v sexuálních vztazích.
Současně toužíme po opravdovém hlubokém “spirituálním” spojení či vztahu a komunikaci s druhými – s nějakou, jak říkáme “spřízněnou duší”, či “druhou poličkou”, který by nám přinášel plně uspokojující dotek v hlubinách naší duše a naplnění této nejvnitřnější touhy po intimitě dvou duší ve společném souznění – rezonanci. Ve své nevědomosti ale často očekáváme, že k tomu ve vztahu “nějak dojde” až tzv. “najdeme toho pravého/pravou”, která je někde pro nás připravená, že stačí prostě “mít vztah” s někým, a pak k tomu dojde bez našeho aktivního úsilí. Současně zapomínáme, že jakékoliv množství slovního nebo fyzického kontaktu nás nemůže – z principu samo o sobě přivést do hlubšího kontaktu s naší duší, a tak duší druhých, a tedy ani k hlubokému intimnímu spojení mezi lidmi a vědomému ne-fyzickému milování či obcování, pokud prvně nenavážeme hlubší bytostný kontakt s nitrem druhého skrze naše vlastné nitro.
Otázka hloubky, míry a intenzity kontaktu a spojení s druhým lidmi na úrovni duše není otázkou toho, zda jsme s nimi “pokrevně” příbuzní, či jak důvěrně s nimi rozmlouváme, o jakých tématech, či jak fyzicky intimně s nimi jsme, jak moc intimně se jich dotýkáme, či jak intimně je masírujeme, ale jakým způsobem jim nasloucháme a jak hluboce-intimně se tak dokážeme dotknout jejich duše.
Kontakt a navázání spojení s oblastí Břicha, z jeho centra v dolní části podbříšku, které se ve vztahu k fyzickému tělu nachází asi čtyři prsty pod pupkem těsně nad pohlavními orgány, které se nazývá v taoismu hara, je místem kontaktu a spojení s druhými na úrovni duše – našeho bytí skrze vnitřní tiché, ale zaměřené aktivní naslouchání.
Mnoho lidí spojuje pojem “intimita” pouze se sexuálním chováním a vztahováním, ve skutečnosti ani sexuální spojení nemusí být v pravém slova smyslu skutečně intimní – tedy zasahující a dotýkající se naší vlastní duše i duše druhého ve vzájemném spojení. Naopak tiché sezení – plné intenzivní bytí-s-druhým člověkem ve společném tichém vnitřním naslouchání ve společném vědomí, je daleko intimnější než jakýkoliv “sex bez duše”, neboť má potenciál odhalit celou naší – z principu “nahou” duši skrze obcování jejich individuálních těl. To je míním ona “mystická nahota” gnostických spirituálních komunit a skutečné obcování duší, které pronásledovatelé těchto skupin označovali za “nevázaný hromadný sex” či “orgie”. Viz například “tajemná” sekta tzv. “adamitů”, která tvořila okultní jádro táborských husitů, které se podařilo i na krátký čas založit první historicky doložitelnou” spotřební komunitu svobodných lidí postavenou na plné rovnosti před Bohem. Nakonec i tato sekta byla samotnými husity prvně vyhnána z Tábora a pro svou nekomformnost pak fyzicky zlikvidovaná samotnými husity.
Mnoho lidí při svém ztotožnění se výhradně s horní částí trupu a současnou odděleností od oblasti Břicha a nohou, což je dnes nejčastější konfigurace “usazení vědomí v těle”, pak často zakouší rozpory ve vztazích typu “láska versus sex”. Sexuální oblast se nachází právě v dolní části trupu a pokud je oddělena od emoční oblasti Hrudi, vede to ke specifickým předvídatelným vzorcům chování ve vztazích takových lidí.
Oddělenost obou oblastí na úrovni našeho těla vědomí pak vede ke vztahům, ve kterých lidé nacházejí souznění jenom v jedné oblasti, buď v horní nebo dolní části těla, a tedy celkově neplnohodnotné a neuspokojivé “polovičaté” vztahy. Pak si lidé vysvětlují-omlouvají své jednání a chování ve vztazích tím, že sice někoho tzv. “milují”, ale současně je neuspokojuje sex s tímto partnerem, a tak žijí v trvalém stavu nedostatku skutečné intimity doteku s vlastní duší a duší partnera s tím, že si tuto frustraci snaží opět – frustrujícím způsobem nahradit vyhledáváním stále nových sexuálních vztahů, či ve zvýšeném zájmu o sex, drogy, či nejrůznější “zážitkové” konzumování prožitků, například skrze dnes tak módní různé tzv. “tantrické masáže”, či “zážitkové semináře” vydávané za kurzy “sebepoznání”, kde pravou spirituální intimitu, kterou každý člověk ve skutečnosti hledá a touží po ní, nemůže – z principu nalézt.
Mladí lidé v západním kulturním prostředí, kteří cítí nedostatek skutečné intimity – intimity na úrovni duševního doteku, kontaktu a spojení, vlivem svého celkového neusazení v těle a žitím převážně v Hlavě – Hrudi se mnohdy snaží nahradit tuto hlubokou vnitřní frustraci nejrůznějšími semináři sebe-rozvoje zaměřené na “zkoumání fyzických doteků”, o kterých si pak povídají s tím, jak moc jsou “free” v takto dočasně podstatě “uměle” vytvořených skupin, které svým “kolektivismem” nahrazují vlastní nedostatečné usazení ve svém bytí.
Zcela se přitom zapomíná, že žádný fyzický dotek – jakýkoliv, ať už “intimní nebo ne-intimní” z konvenčního pohledu, ani intimní téma v rozhovoru nemůže přinést jakékoliv “poznání sebe” či kohokoliv opravdu blíže k sobě a k druhému, pokud není prvně navozen vědomý kontakt a spojení skrze vnitřní tiché naslouchání druhého před řečí, během řeči i po jejím skončení, případně před, během i po fyzickém dotýkání.
Co často svádí účastníky takových “mejdanů” je prožitek právě “dosaženého” kolektivního spojení “my”, který je právě povahy Břišní – mnohdy lidé v takové komunitě poprvé zakusí tento prožitek momentálního duševního spojení či propojení se skupinou – je to jistě povznášející prožitek, často přinášející “emoční katarze”. Co může být problémem je skutečnost, že takové chvilkové zkušenosti byly navozeny v podstatě “uměle” skupinovým setkáním bez rozvinutí naší vlastní vědomé schopnosti takové spojení navozovat ze své vůle kdykoliv a s kýmkoliv. Mnohdy pak cílem setkání není v podstatě nic jiného, než tyto “zážitky” ve skupině, nazývané jako “propojení skupiny” apod. Otázkou zůstává, zda nám to skutečně pomáhá naučit se v běžném životě toto spojení a kontakt prožívat jako přirozený způsob vztahování k druhým a ke světu obecně a nebo to jenom účastníky dále utvrzuje v jejich základním neusazení a nepochopení vztahu nás samých, vztahování, duše, těla a světa.
Tato možnost kontaktu a spojení s druhými na úrovni duše je nám stále k dispozici, ať již se nacházíme v kontaktu s kýmkoliv, přítelem, intimním partnerem, kolegou, či se zcela cizím člověkem nebo dokonce s člověkem chovajícím k nám nepřátelské úmysly.
Základním předpokladem je rozvinutí kapacity přebývat s druhými v tichém meditativním naslouchání, vycentrováni svým vědomím v haře, ať už během naslouchání řeči, pociťování fyzického kontaktu, tak v čase, který mu předchází a následuje.
Ve skutečnosti není otázkou “nalezení toho pravého partnera”, ale naše aktivní snaha o vědomé vztahování k druhým, ať už jsme s nimi v jakémkoliv vztahu a v jakékoliv životní a každodenní situaci. K tomu nám prvně chybí zejména naše usazení a prvotní dotknutí se našeho vlastního bytí a schopnost z něj naslouchajícím způsobem se vztahovat k druhým – být s nimi, ve všech vztahových kontextech.
Co nám a naší kultuře obecně chybí ze spirituálního pohledu, je zejména uzemnění a usazení naší řeči a naslouchání, myšlení a cítění v jejich esenci, odkud vyvstávají, v našem vlastním bytí a odtud nechávat vyvstávat skutečně autentické svobodné myšlení a cítění v horní části těla (Hlava-Hruď).
S každým centrem vědomí a oblastí jsou spojené určité hodnoty a způsoby myšlení, či strategie k životu a politiky života. Současná dominantně nastupující agresivní digitální technologická kultura, která je ovládaná čistě myšlením z hlavy s konečnými hodnotami “ano-ne” jako základem, je konečným stádiem rakoviny tohoto od těla odděleného myšlení a současně posiluje zatemnění spirituálního poznání a pochopení jiných a pro celkový život člověka i život na této planetě důležitějších center vědomí a s nimi spojených hodnot a hlavně konzumace tohoto “nového boha” zamezuje účinně rozvíjení schopnosti vůbec usadit naše myšlení a nazírání nás samých, druhých i světa kolem nás v našem bytí – v oblasti Břicha a obecně ve vědomí samotném. Tento typ vnitřního vzdělávání bohužel naše západní kultura nekultivuje a nerozvíjí ve svých vzdělávacích institucích.
Míním, že kdyby dnes žil J. Á. Komenský, bylo by to součástí jeho osnov vzdělávání.
Není náhodou, že v našem kulturním prostředí dominuje tradičně křesťanské náboženství a jejich sekty. To působí výhradně přes centra Hrudi – Hlavy. Dnes je toto náboženství redukováno maximálně na pěstování citů Hrudi ze společného sdílení “my” při náboženských obřadech komunit v kostelech či náboženských setkáních – navíc “my” – ti vyvolení, kterým byl dán “dar věřit”, že za naší spásu někdo zemřel a pak vstal z mrtvých ve fyzickém těle. S tím nabízí pouze morální předpisy a dogmatiku (úroveň Hlavy). Této náboženské víře a v ní možné spiritualitě zcela chybí skutečná podstata, českými slovy – chybí jí “pupek” či “střeva”, který by jí skutečně vyživoval.
Není jistě náhodou, že první založená komunita svobodných křesťanů u nás, která chtěla reformovat institucionalizovanou středověkou církev byla pojmenovaná “Tábor” vycházející z hebrejštiny ze slova pro “pupek” ve smyslu “životadárného středu-centra”.
Ve spojení s vládnoucí kulturou “monoteismu peněz”, která je jenom metamorfovanou “středověkou vírou v jednoho Boha a Císaře” a “digitalizací” ovládanou převážně agresivním myšlením výhradně z hlavy, chybí naší kultuře spirituální základy-kořeny, prostě skutečný “pupek”. Je pak otázkou, kam taková kultura a její společenství může směřovat?! Nevyhnutelně vstříc setkání se “tváří v tvář” se svými odmítanými nutnými změnami v kulturních – kořenových hodnotách. Míním, že kde není potřebná destrukce život daného společenství ohrožujících hodnot, tam následuje nevyhnutelně devastace lidských a materiálních hodnot takové společnosti v té či oné podobě. Dějiny jsou toho živou metaforou, viz pád všech “budovaných říší” na “věčné časy a nikdy jinak”.
Co nám jako lidem chybí, nejsou fyzické doteky, ať už jakéhokoliv druhu a verbalizace našich pocitů, emocí a všeho, co nás napadne, ale usazení se v našem bytí, v tichém cítícím a naslouchajícím vědomí všeho co cítíme a uzemnění našeho myšlení-cítění, fyzického dotýkání a vztahování s druhými v tomto základu, ze kterého skrze naslouchání vyvstávají všechny významy, intuice, hnutí, záměry i pnutí k řeči k oslovení, fyzickému kontaktu a vztahování k druhým.
Snaha vztahovat se způsobem, že se někoho snažíme fyzicky dotknout či jej oslovit bez toho, aniž bychom prvně s druhou bytostí neučinili kontakt vnitřním nasloucháním, a pak očekávat “reakci”, je spíše podobno agresivnímu vniknutí či vpádu do prostoru těla druhého, je projevem nevědomého vztahování k druhým, aniž bychom si to často vůbec uvědomovali.
Ohrožení a obecné “patologii”, které čelíme v naší “západní kultuře”, spočívá míním, ve výhradním ztotožňování se lidí pouze se svou horní částí těla a neschopností usadit své vědomí, své já v dolní části těla a v jeho základním centru. A z toho plynoucího patologického ne-naslouchání jeden druhému a hlavně prvně vlastní řeči a myšlení a obecně nedostatečným cítěním. Rozpory plynoucí ze základní – prvotní vnitřní oddělenosti duše mezi horní a dolní částí trupu jsou jasně čitelné. Z toho plyne výhradní adorace a chápání života jako pouze aktivního zapojení ve světě s cílem dosáhnout tzv. “ú-spěchu” v tomto světě, tak jak je nám tímto “umělým” světem předkládán. Součástí této prvotní oddělenosti jsou – z principu ovládané a manipulované bytosti svými vlastními vnitřními rozpory, které pak promítají a uskutečňují v náhradních umělých tématech, které jim jsou předkládaná – a je zcela jedno, jaké “propagandě” jsou vystaveni.
Tohle cítím jako skutečné ohrožení naší kultury, nikoliv “Rusko”, “Putina”, “migranty”, “EU” nebo “tu či onu propagandu” nebo jakýkoliv “-ismus”. To vše je součástí našeho světa, ať chceme nebo nechceme. Co nám opravdu chybí individuálně i kolektivně, je zpomalit, usadit se, spojit se se svým nejvnitřnějším bytím a skrze ně obnovit naše intimní vnitřní spojení s bytím světa i druhými bytostmi a nebýt tzv. “mimo mísu” – tedy mimo svůj bytostný střed a základ. Jenom tak můžeme skutečně aktivně měnit neživé a život devastující hodnoty v individuálním i skupinovém kontextu v souladu s případně novými životadárnými kořeny plynoucí ze společného pole širšího s-vědomí, které zcela přirozeně odhalí vše, ve svých skutečných kvalitách a záměrech.