V duchovních kontemplačních naukách se hovoří o nutností tzv. “správného úsilí”, které spočívá v tzv. “soustředění”.
Otázkou nicméně je, co míníme či jak pojímáme samo ono “úsilí” a ono “soustředění”.
Pokud úsilí chápeme jako “naše” úsilí, tedy jako jakousi aktivitu či činnost našeho já (ega), které něco vykonává, třeba tzv. “meditaci” či “soustředění”, ve smyslu manipulace či zaměřování pozornosti bodově z určitého “já”, aby jsme dosáhli “ono”, často více nespecifikováno, tak jde ve skutečnosti o zcela poeticky řečeno “o minutí se cíle” či přesněji “bytí mimo mísu”. Snaha jakéhokoliv našeho já, které “vlastní” své vědomí a zakoušení, o jakékoliv úsilí ve smyslu konání-soustředění se na “něco”, co má přinést poznání, je úsilí bez pochopení, co jest “Ú-SILÍ”.
Co takhle “jenom” SLYŠET zkušenostní vědomí samotného řečení slova “Ú-SILÍ”?
Neříká nám, prostě jenom “být-u-síly”, tedy být u toho, co vše zpřítomňuje či oživuje v bytí, tedy u síly, která vše vědomí (slovesný tvar slova “vědomí” – ve smyslu zpřítomňuje a dává moc-sílu bytí či manifestaci)? Touto “silou” přinášející bytí všemu není nic jiného, než vědomí samé – jeho potenciální moc bytí v něm spočívající. Tedy být samotným “ryzím” vědomím všeho, co právě prožíváme, zakoušíme, vnímáme, myslíme, cítíme, a nikoliv omezení na jakýkoliv aspekt naší zkušenosti, ať už na nějaké “já” či prožívanou zkušenost.
Dalším častým pojmem v oblasti kontemplačních nauk je slovo “soustředění” či “koncentrace”, které je tiše převážně chápáno jako soustřeďování pozornosti určitého já – tedy z určitého “bodu” na určitou zkušenost, tedy jako soustředění “odněkud někam” s cílem “dosáhnout” toho, na co se “soustředíme”. Je skutečně oprávněná tato interpretace toho, co ve skutečnosti lze mínit slovem “SOU-STŘEDĚNÍ”?
Co takhle “jenom” SLYŠET zkušenostní vědomí samotného řečení slova “SOU-STŘEDĚNÍ”?
Neříká nám vědomí řečení daného slova spíše něco o společném či SOU-časném “STŘEDĚNÍ” (STŘED-ĚNÍ i STŘED-DĚNÍ), tedy spíše než o nějakém zaměření pozornosti či soustředění (koho-čeho?) pozornosti na něco, spíše nám říká o jakémsi “vystředění” ve společném či současném poli všeho zakoušeného či veškerého prožívaného dění? Nemluví tak spíše tento typ “úsilí” o procesu rozšiřování pole vnímané prožívané zkušenosti v jejím “středu” – těžišti, kterým je vědomí samé – ona “síla” správného “ú-silí?
Neodhaluje se nám zcela jiná zkušenost onoho potřebného či správného úsilí spočívající v soustředění a to spíše ve smyslu být více vědomí si své zkušenosti sebe jako celku a současně s tím nové zkušenosti samotného vědomí svého zakoušení?