Slyšíme skutečně zvuky, nebo to, co skutečně slyšíme, jsou věci, které umíme pojmenovat slovy?
Když například slyšíme “rádio”, tak prostě slyšíme rádio a smysl-význam slov, nikoliv zvuky samy. Pouze v situacích, kdy neumíme rozpoznat známý smysl či význam zvuků, tak opravdu můžeme říci, že slyšíme a posloucháme zvuky jako zvuky. Když například posloucháme někoho, kdo hovoří naším mateřským jazykem, tak jsme zaměřeni na význam slov a nikoliv na samotné zvuky. Pouze pokud slyšíme cizí jazyk a tedy slova nedávající nám význam, začínáme být citlivější k vnitřnímu znění-rezonanci těchto zvuků.
Naše vnímání skrze základních pět smyslů je tak podstatně jazykové-slovní či liteární v tom nejhlubším slova smyslu – tvarováno slovy – a tak současně ale doslova a dopísmene metaforické.
Věci jako například “rádio” vnímáme jako objekt – rádio protože jej umíme pojmenovat – umíme rozpoznat vnímaný význam naší vnímané zkušenosti jako “rádio” a nikoliv pouze jako souhrn audiovizuálních vjemů.
Když tedy slyšíme zvuky a vnímáme vizuální vjemy nikoliv jako zvuky, ale jako “něco jiného” – jako třeba “rádio”, “psa”, “auto”, “ulici” či jako konkrétního člověka, pak jde o metaforické vnímání, nikoliv přímé vnímání.
Slova mají či nesou své významy, kterým rozumí mysl. Ale zvuky, z kterých jsou tato slova utvářena – složena, mají svůj vlastní vnitřní SMYSL pro naše těla, který je cítěn našimi těly, i když postrádají konvenční verbální smysl. Můžeme hovořit o vnitřním či somatickém SMYSLU, který má určitý emoční tón a senzuální zabarvení nezávisle na verbálním významu vnímaném mentálně.
Emoční tón zvuků je způsobem, jakým se dané zvuky vyjadřují jako jisté cítěné citové tóny, například zvuk “Áh” vyjadřující náladu překvapení, potěšení či radosti, či jak zvuk “Hm” vyjadřuje náladu pozorného zájmu, či naopak naprosto ambivalence, apod.
Senzuální zabarvení zvuků je zakoušeno jako například kvality měkkosti “B”, nebo naopak tvrdosti “P”, zaoblenosti “O”, hranatosti “K”, prudkosti “T” či vláčnosti “L”.
SOMATICKÉ SMYSLY-VÝZNAMY jsou neoddělitelně spojené s naší tichou smyslovou zkušeností světa a tónem a zabarvením našeho tělesného vědomí nás samých. Somatický smysl se projevuje způsobem, jakým konkrétní zvuky tvarujeme svými rty, zuby, jazykem, celými ústy a vokálními orgány, kterými jim propůjčujeme individuální unikátní tón a zabarvení.
Každé slovo má svůj mentální a somatický význam, duševní a duchovní smysl – svého ducha. Mentální význam představuje konvenční význam slova. Tělo daného slova tvořené jeho zvuky je naopak nositelem jeho tělesného-somatického významu. Duše slova či jeho duševní smysl je způsob, jakým je slovo chápáno mluvícím řečníkem. Slova pouze nepojmenovávají či nenálepkují věci, ale jsou vždy našimi osobními zkušenostmi daných věcí.
Například slovo “kočka” znamená různé věci pro různé lidi, neboť každý má různou osobní zkušenost toho, co zveme “kočkou”, a tedy různé pochopení podstaty “kočkovosti”.
Duch slova je více než jen jeho mentální či duševní význam – je způsobem, jakým je míněno v jakémkoliv daném čase. Například pokud řeknu, “Já mám rád kočky.”, tak záměr komunikovaný skrze slovo “kočka” je zcela jiný, než když řeknu prostě “Kde je kočka?”.
Z principu nemůžeme nikdy plně definovat a vyjádřit ve slovech TO, co chceme skrze ně sdělit – tedy způsob, jakým slova míníme, a záměry za nimi.
Vnitřní smysl slov je souhrnem a kombinací somatického smyslu, duševního smyslu a jejich ducha. Tento vnitřní smysl lze pouze CÍTIT beze slov a nelze jej definovat “jinými slovy”. Mentální konvenční význam slov může být pouze více či méně zdařilá verbální-slovní metafora komunikovaného vnitřního smyslu.