Naslouchání není pouhou součástí terapie či technickou dovedností používanou „v“ terapii – nebo jen nezbytnou předehrou k nějaké formě terapeutické akce, vysvětlení či odpovědi. Naopak, naslouchání, hluboké vnitřní naslouchání, je samotnou esencí terapie. Hluboké vnitřní naslouchání je naslouchání chápané jako terapie.
I „pouhé naslouchání“ – pouhé poskytnutí času lidem k promluvení – může být terapeutičtější než jakékoli terapeutické vhledy nebo reakce od posluchače.
Je naprosto absurdní a pro dnešní dobu signifikantní, že poučení či vzdělávání o terapeutické povaze naslouchání a podstatě terapeutického naslouchání se nijak nevyskytuje v osnovách většiny forem odborného vzdělávání, ať už pro poradce nebo psychoterapeuty či lékaře, tj. přesně pro ty, pro které je právě naslouchání nejzákladnější terapeutickou a lidskou schopností, kterou potřebují ve svých rolích uplatňovat.
Je to právě vnitřní naslouchání, které nás jako terapeuty přivádí ke zdroji veškerého přemýšlivého nebo terapeutického „vhledu“. Jazyk či řeč, kterým je pak komunikujeme, nabízí svůj vnější oděv těmto vhledům – více či spíše méně dobře padnoucí.
Pokud nicméně nasloucháme pouze z nějaké naučené profesionální role (psychiatr, psychoterapeut, poradce, lékař, kouč), nenasloucháme ve skutečnosti vůbec – a proto ani tuto roli nemůžeme plně naplnit.
Naopak skutečně naslouchající posluchač jako porodní bába – provádí či praktikuje naslouchání jako způsob bytí s druhými a přebývání s nimi v těhotném tichu – a tak jim nejen pomáhá nést a zbavovat je části tíhy jejich cítěného břemene, ale také jim pomáhá v ochranném prostoru podstoupit porodní bolesti nezbytné k narození jejich nového vnitřního postoje a vhledu k životu – tedy k opětovnému „nalezení jejich orientace“ v životě.
Naslouchat celou svou bytostí znamená také naslouchat tělem jako celkem – které je zároveň smyslovým ztělesněním a smyslovým orgánem cítění – duší.
To, s čím se nám druhý člověk svěřuje a způsob jakým se svěřuje, může být již reakcí na to, jak mu skutečně nasloucháme, nebo nenasloucháme – neslyšíme plně jeho slova a co skrze ně skutečně říká nebo jim nevěnujeme pozornost.
Právě prostřednictvím cítěného tónu hlasu, řeči a jazyka dané osoby – tedy způsobu, jakým mluví – se můžeme skutečně naladit a přizpůsobit naše naslouchání jeho „vlnové délce“. Pouhé naslouchání tomu, co druzí říkají, na druhou stranu v žádném případě nezaručuje takové naladění, bez ohledu na to, jak moc si myslíme, že s jejich slovy „rezonujeme“.
Naslouchání samé je již formou tichého kladení otázek: bezeslovné vnitřní hledání vhodné vlnové délky naladění na mluvčího, která rezonuje se základním citovým tónem jeho řeči a jeho slov.
Pocity jsou něco, co „máme“. Cítit (sloveso) je něco, co aktivně děláme.
Skutečně pozorný posluchač doslova natahuje k mluvčímu doslova „úponek“ svého citového vnímání, který působí nejen jako „anténa“ naladěná na jeho tón cítění – ale také se ho vnitřně dotýká.
Být skutečně s druhým člověkem a zároveň ho držet v poli našeho naslouchajícího cítícího vědomí, aniž bychom cokoli řekli, tedy toto „držení-ve“ je více než jen tichá zdrženlivost, rezervovanost nebo obranná ostražitost, ale způsobem bytí ve vědomí a způsobem tichého kontaktu a komunikace s druhým.
Míním, že každý velký básník, hudební skladatel, autor, filosof či myslitel nebo šaman není v první řadě řečník, zpěvák, spisovatel, vypravěč či zaříkávač ale primárně posluchač. Neboť právě z vnitřního duševního naslouchání v cítícím vědomí čerpá svá slova a myšlenky.
Duše dobrého posluchače je jako bohatá a úrodná půda a posluchač je podoben zahradníkovi, který trpělivě sází, pečuje o ni, hnojí a nechává dozrávat semena, která mu jsou nakonec přinesena jako ta správná slova dechem mluvčího či řečícího.
Citové tóny jsou jak tiché telepatické nosné vlny myšlenek, tak i vlnové délky naslouchajícího naladění.
Způsob, jakým slyšíme nebo naopak neslyšíme slova druhého člověka, mu bezprostředně sdělujeme, a to přímo, beze slov – „telepaticky“.
Při naslouchání již už mluvíme, odpovídáme či reagujeme – „komunikujeme druhému určitou zprávu či poselství“. Toto tiché naslouchající či nenaslouchající „komunikování“ je také základním významem slova vztahování.
Všechny nemoci a veškeré uzdravování je v zásadě VZTAHOVÉ.
Signifikantní je také samotné slovo „u-zdravit“ mající společný základ se slovem zdravit či pozdravit. Pozdravit druhého primárně vyžaduje, že druhého vůbec vnímáme jako hodného k pozdravení, kdy mu dáváme najevo, že jej vnímáme a chceme mu dát najevo, že jsme tady s ním.
Vztahování na základě hlubokého vzájemného vnitřního naslouchání mezi lidmi je jedinou cestou k uzdravování lidí.
U-zdravení (řecky therapeuein) začíná tím, že nás někdo skutečně SLYŠÍ.
„Potom dodal „Kdo máš uši k slyšení, SLYŠ.“
Evangelium podle Marka 4:9 B21