V různých psychoterapeutických či seberozvojových přístupech různí terapeuti a koučeři hovoří o “aktivním naslouchání” či dokonce o “daru” či schopnosti “hlubokého neposuzujícího naslouchání”, ale současně se nikde z jejich re-klam-ních upoutávek nedozvíme, co to vlastně znamená a v čem spočívá toto naslouchání, které nabízejí jako “službu” k prodeji.
Co je dále signifikantní u všech těchto “metod” naslouchání, je skutečnost, že jejich protagonisté vůbec nehovoří o samotném bytí a zejména esenciálním vztahu bytí a naslouchání. Naslouchají uši nebo my – člověk? Slyšíme ušima nebo svým bytím?
Naslouchání se vesměs uvažuje pouze jako sada technik a schopností či dokonce, jak je dnes módní “skillů”, které se lze naučit na nějakých drahých “výcvicích” pod “mentoringem” kaučů apod. Už samo znění těchto slov mě odrazuje.
Během takřka dvanácti let intenzivního setkávání s přáteli jak při společných tak individuálních meditačních setkávání, jsem současně s mnoha lidmi a přáteli sdílel čas a prostor i v kontextu důvěrných rozhovorů a společných meditací. Mnohdy zkrátka přátelé cítili potřebu si popovídat o svých tíživých otázkách života, otázkách jógy a meditace, či jenom se tak „vypovídat“. Začal jsem si stále více být vědomý významu naší řeči a jejího vztahu k tomu jak se prožíváme, jak myslíme a že řeč je něco více, než jenom mluvené slovo a jeho významy, ale že doslova a do písmene komunikuje stav bytí mluvícího. A že naše řeč – vnější slova nesou naší vnitřní tichou řeč bytí, která se odráží v našich přesvědčeních, myšlení, vnímání a prožívání.
Když začneme stopovat, odkud a kde vzniká impuls k řeči, tedy verbalizování našeho prožívání v tichu svého celo-tělesného bytí, rozpoznáme skutečnost, že naše řeč je více či méně souznícím rezonančním odrazem hlubokých tónů našeho bytí, tichou primárně citovou řečí našeho celkového cítícího naslouchajícího vědomí – naší duše, která ve skutečnosti stále rodí naší řeč-jazyk a skrze mluvící já verbalizuje a komunikuje své prožívání, otázky i odpovědi. Současně jsem si všiml, že skutečné autentické naslouchání naším celým bytím přináší nejen zcela nové vědomí vnímání jazyka a řeči, ale i skutečné transformační změny v našem bytí a vědomí v nejrůznějších oblastech našeho života.
Během vedení meditací při společných i párových setkávání, jsem si současně uvědomil velkou důležitost volby slov a jazyka, který vyvstává z přímého prožívání vědomí, jehož stav chceme sdílet, neboť takový jazyk má skutečně moc zprostředkovat současně skrze společnou meditaci zkušenost vědomí, které chceme komunikovat. Tato meditativní řeč – komunikace může vyvstávat pouze skrze vnitřní naslouchání celým naším bytím, kterým současně ztělesňujeme daný stav vědomí.
Naslouchání dle mého mínění nelze oddělit od bytí toho, kdo naslouchá, jinými slovy “naslouchání” nelze omezovat nebo chápat pouze jako určitou techniku oddělitelnou od naslouchajícího subjektu.
Kdo či co je vlastně naslouchatel, ten kdo naslouchá?
Není právě toto zásadní v celém naslouchání? Nejen při výběru terapeuta či mentora?
Ušima slyšíme, ale naším bytím jako celkem NASLOUCHÁME a předurčujeme, jak slyšíme a co slyšíme a také, jak myslíme.
Naslouchat někomu neznamená jenom být přítomný a věnovat pozornost tomu, co druhý říká, ale jde o zaměření se celým naším bytím na daného člověka, kdy ohniskem našeho naslouchání je výhradně daný člověk jako takový, nikoliv pouze to, co říká. Doslova a do písmene jde o vnitřní schopnost naladění se na bytí druhého skrze ticho našeho vlastního bytí.
Právě tato schopnost – kapacita či um naší duše je tím primárním umem, který je základem nejen autentického transformačního NASLOUCHÁNÍ, ale i kreativně-destruktivního mentoringu či zcelistvujícího “léčení”.
Nikde jsem ale nenašel, že by právě tato schopnost byla primárně kultivovaná a vůbec otevřeně sdělována v souvislosti s nabídkami “naslouchání” nejrůznějších “mentorů” a “koučů” a má osobní zkušenost ze setkání s několika takovými mentory, kteří také nabízejí různá “hluboká” či “aktivní” naslouchání druhým, mě v tom jenom utvrdilo.
Naslouchat někoho celým svým bytím tak současně a primárně znamená komunikovat své bytí – podstatu toho, kým jsme. Proces není jednosměrný, ale obou-směrný.
Jako naslouchatelé druhým tak současně doslova zvučíme náš základní tichý tón našeho bytí, který vysíláme směrem k mluvícímu. Tyto základní tóny bytí jsou podobny vnitřním “vlnovým délkám”, po kterých je vůbec umožněna a probíhá veškerá tichá komunikace jako celek, ať už verbální nebo ne-verbální. Právě skrze tyto vlnové délky a jejich tiché naladění pak jako naslouchající nejen přijímáme, ale i vysíláme tiché “zprávy” hovořícímu.
Právě tento základní vnitřní tón našeho bytí, který je vyjádřením toho, jak jsme usazeni ve svém vlastním tichém bytí, je tím, co nastavuje a plně předurčuje nejen naší pozici tělesnou – řeč těla, ale i emoční a intelektuální postoj naslouchání. A právě to je míním zásadní bod v celém NASLOUCHÁNÍ.
Základ skutečného autentického NASLOUCHÁNÍ spočívá v setrvávání ve vnitřním vyladění ve svém vlastním tichém bytí na jeho vnitřní tichý tón-hlas. Tímto způsobem bytí – meditací současně tiše – ale aktivně podporujeme v projevu hovořícího, aby byl veden svým vnitřním hlasem a současně se neztrácel ve slovech. Hovořícího nepodporujeme otázkami, ale intenzivním nasloucháním skrze tiché vědomí našeho bytí jako celku, které skrze vyladění podporuje hovořícího v jeho projevu bez ztráty ve slovech.
Cílem naslouchání celým bytím je vyladění se na základní tón bytí hovořícího.
NASLOUCHÁNÍ tímto způsobem je současně už přímou odezvou – komunikací našeho bytí bez nutnosti jakékoliv verbální odpovědi. Je aktivní formou ne-vyřčení, ve které modulací tónu našeho bytí komunikujeme-zasíláme vnitřní “zprávu” v tichu beze slov po naladěné “vlnové délce” k hovořícímu.
NASLOUCHAT neznamená tedy jenom někoho vy-slyšet, věnovat pozornost tomu, co říká a nepřerušovat ho. Byť i tento základní krok by zlepšil běžné dialogy mezi lidmi.
Ale jde zejména o to, dát si vnitřně čas naslouchat tomu, co slova druhého říkají (nikoliv co říká dotyčný) – tedy nechat těmto slovům čas mluvit k našemu bytí jejich dozníváním v nitru našeho bytí.
To vyžaduje dostatečný čas spočívání v TICHU vlastního bytí nejen před, během a po domluvě mluvícího, ale i před tím, než odpovíme, abychom si byli prvně plně vědomi všech vnitřních impulsů, napětí, reakcí, odezev a odpovědí a současně všech vyvstávajících otázek.
Tím, že neodpovídáme hned na daná slova, můžeme skutečně NASLOUCHAT druhou lidskou bytost a skutečně “vážit” její slova. “Vážit” ve smyslu otevřít se jejich vnitřní řeči jako překladu jejich vlastního bytí, které se nám tak otevře k dalšímu tázání.
Naslouchání nelze nahradit odpovídáním na něčí otázky nebo pokládáním vlastních otázek. NASLOUCHANÍ je vnitřní tiché tázání naším bytím jako celkem, nikoliv verbálním tázání nebo odpovídání.
NASLOUCHÁNÍM dotazujeme nikoliv “druhé lidi” či “jejich myšlenky” nebo “co si myslí”, ale jejich jazyk-řeč, tedy naší často navyklou z automatizovanou řeč-slova, ve kterých formujeme a verbalizujeme své prožitky, zkušenosti, myšlenky, otázky a odpovědi. Právě tato řeč-slova jsou skutečným předmětem NASLOUCHAJÍCÍHO tázání. Viz Herakleitův výrok: “…neposlouchej mě, ale hlas, který slyšíš”.
Naslouchání něčích slov jako překladu jeho vnitřní řeči – způsobu bytí a nikoliv řečníka, je skutečným autentickým NASLOUCHÁNÍM.
NASLOUCHÁNÍ, které můžeme zvát “bytostné či meditativní naslouchání”, tedy není primárně o určitém poradenství, dnes tak moderním “koučinku” nebo terapií, byť toto vše může být rozvinutím NASLOUCHÁNÍ. Nejde tedy o nějaké naslouchání z určité pozice, a tedy v určitém předem ustanoveném rámci, tedy jako psychoterapeut, kouč nebo dokonce “manažér, ale o schopnost – kapacitu naslouchání celým naším bytím jako celkem.
Pokud nasloucháme pouze v určité roli, je cíl našeho dotazování předem určen naší rolí a rámcem a nejde ve skutečnosti v pravdě o autentické NASLOUCHÁNÍ, jak jej míním.
Co je tedy podstatou NASLOUCHÁNÍ? Když říkáme, že jde o naslouchání celým naším bytím, jde primárně o meditativní vnitřní naslouchání celým naším vědomím těla jako takovým a nikoliv myslí a ušima.
Naslouchat z určité pozice myslícího či mluvícího já pouze myslí vede pouze k mentalizování slyšeného, rámcování do vlastních mentálních pojmů – často na základě zaujaté role, či na základě přijatých a osvojených si konceptů nejrůznějších “psycho-výcviků”. To je případ většiny tzv. “psychoterapií”, či “koučinků”, ale i běžné poslouchání ega. V tomto případě nemůžeme vůbec hovořit – z principu o autentickém NASLOUCHÁNÍ v pravém slova smyslu, jak jej míním.
NASLOUCHAJÍCÍ já je naslouchajícím celotělesným vědomím ticha našeho bytí i vnitřních zvuků slyšené řeči druhého – toto naslouchající já skutečně naslouchá to – CO? bylo řečeno, nikoliv jenom slova “o něčem”.
Naslouchat celým naším tělem znamená osvojit si schopnost ztělesnit své spočívání v prvotním tichém bytí – tedy schopnost spočívání v tichu naslouchajícího vědomí celým naším bytím. V nabídkách nejrůznějších “výcviků” či “mentorů” jsem nenašel vůbec zmínku o osvojení si tohoto základního způsobu meditativního bytí s druhými. Jednou věcí je říct “být s druhými”, jinou věcí je “jak takto být”.
NASLOUCHÁNÍ tak není o “vyslyšení druhých”, jako při zpovědi, ani snaha o jejich “pochopení” – naopak NASLOUCHÁNÍ je aktivitou našeho bytí, kterou provádíme, i když neslyšíme nic, ani když plně nerozumíme a nechápeme druhé. Naopak snaha druhého pouze “pochopit” naší myslí vede často jenom k předčasnému ukončení skutečného NASLOUCHÁNÍ druhým.
Naučit se schopnosti NASLOUCHAT (druhým) vyžaduje osvojení si schopnosti setrvávat v centru ABSOLUTNÍHO TICHA v nitru našeho bytí, tedy v tichém poli naslouchacího vědomí. Toto centrum NASLOUCHÁNÍ jako silový bod absolutního ticha je pociťovaný v “temné” niternosti tělesného bytí v oblasti podbříšku. Toto centrum zvané také hara/živa není jenom centrem vnitřního NASLOUCHÁNÍ celým naším bytím, tedy vědomím těla jako celku, ale i vstupem do vnitřního prostoru tichých zvuků – tónu cítícího vědomí, které tvoří vnitřní muziku či tonalitu duše jako takové.
Vše projevené, od nejmenší částečky, atomu, molekuly, buňky po orgány a soustavy našich těl jsou projevy – vyjádřením svého (atomárního, molekulového, buněčného, apod.) vědomí,které ztělesňují a jež je současně charakterizováno svým určitým specifickým unikátním vnitřním tichým zvukem – tónem. Tyto vnitřní tóny cítícího vědomí samého tak doslova a do písmene stále zvučí všechny atomy, molekuly, buňky, orgány i celá těla, ať už jakkoliv komplexních bytostí od těch nejjednodušších, po celé galaxie a vesmíry, a tak je stále aktualizují ve svém manifestovaném bytí.
Tyto vnitřní zvuky ovlivňují stav našich těl i celkové zdraví daleko více, než vnější slyšitelné zvuky, včetně jakkoliv tzv. “léčivých zvuků”, jak je módní v “new age duchovnu”.
Pokud tyto vnitřní zvuky našeho bytí jsou ve vzájemné disharmonii nebo různě zastřené, zakoušíme je na úrovni prožívání jako nejrůznější duševní stavy, obtíží až po nemoci a choroby.
Současně naše myšlenky, emoce a myšlenkové struktury – obecně řeč je stále transformována v tyto vnitřní zvuky a tak ovlivňuje naše celkové prožívání. To, jakým způsobem myslíme, cítíme a emočně se projevujeme a nasloucháme přímo bezprostředně ovlivňuje naše fyzické zdraví.
Míním, že naslouchání je neoddělitelné od myšlení a poznávání obecně, je ve skutečnosti jejich základem. Naopak naučit se NASLOUCHAT je podmínkou pro vyvstávání souznících slov ze širšího naslouchacího vědomí a tedy předehrou ke zcela novému typu meditativního myšlení, které není myšlením “o věcech”, ale myšlením “věcí samých” spočívající ve formulaci slov a konceptů vyjadřujících – pravících podstatu bytí, s kterou souzní.
I tento text “O naslouchání” a všechny eseje týkající se vzdělanostního “těla” jógy vědomí či umění být vědomí vyvstávají tímto způsobem. Texty, které píši nejsou “k počtení si o něčem”, ale výsledkem meditace daných věcí či skutečností, tedy textovým „tělem“ vyvstávajícím z NASLOUCHACÍHO vědomí, které komunikují.
Jak být NASLOUCHAJÍCÍM vědomím druhých?
- Základní vnitřní postoj při NASLOUCHÁNÍ spočívá v plném vyladění smyslového vědomí na bytí hovořícího za současného plného obrácení či soustředění veškeré pozornosti v niternosti vědomí těla jako celku v tichém bodě-centru v dolní části trupu, skrze který nasloucháme nevyřčenému tichu za slovy a ve slovech druhého. Přímo vnímej – NASLOUCHEJ slova a hlas řečníka jako echo tohoto vnitřního TICHA a hlas-melodii řečníka jako tiché echo jeho bytí. NASLOUCHEJ druhou osobu samou jako echo jejího vlastního bytí – jako živé vyjádření či personifikaci-ztělesnění její vlastní duchovní podstaty.
- Nikdy okamžitě neodpovídej na něčí slova nebo někomu – NAOPAK se během naslouchání stále soustřeď na usa-zen-í v haře/živě, odkud skrze tichý-bod-centrum vědomí svého bytí jako celku naslouchej druhého;
- Dej si potřebný čas k odeznění toho, co bylo řečeno než případně odpovíš;
- Buď vědomím všech pocitů, emocí i myšlenek, které vyvstávají během tohoto procesu bez ztotožňování se s nimi a nutkání či potřeby je vyjádřit řečí;
- Hovoř-mluv pouze tehdy, když cítíš, že to, co chceš říci, přichází z místa hlubšího vnitřního NASLOUCHÁNÍ a je rezonující odpovědí na to, co jsi slyšel v tichu svého nitra skrze slova z prostoru vědomí “mezi” slovy.
- Zůstaň celou dobu tichým NASLOUCHAJÍCÍM vědomím před-během-po skončení řeči druhého, ať už zůstáváš tichý nebo se tážeš či odpovídáš v souladu s rezonující odpovědí skrze své vlastní bytí.
Naznačený vyjádřený způsob bytí a bytí s druhými není nic jiného než jednou z forem toho, co zvu “párovou meditací”, která může i přejít v meditativní transformační rezonanci-souznění či spojení.
Ve skutečnosti nepotřebujeme žádné „kauče“, kteří by nás vyslechli a poskytovali vhledy, ale co potřebujeme, je se naučit vlastní vrozené – bohužel pramálo kultivované schopnosti naší duše – kapacitě vnitřního tichého naslouchání celým naším bytí skrze celotělesné naslouchající cítící vědomí, nejen našemu nitru a jeho vlastnímu hlasu duše, ale skrze naše bytí i duši druhého. Tichý silový bod našeho bytí jako celku (hara/živa) je nejen těžištěm našeho života jako celku, ale i prostředek-centrum k vnitřnímu naslouchání řeči bytí druhých, ať už se slovy nebo beze slov a místem navázání tichého kontaktu s druhými.
Kultivace vnitřních umů s tím spojených, je tak míním esenciální podmínkou pro všechny možné podoby skutečně aktivního naslouchání, tedy autentického „koučinku“ či „poradenství“ v jakékoliv oblasti lidského života a konání. Osobně se mi tento cizí výraz vůbec nelíbí. Pro jakoukoliv práci ve spojení s výše komunikovaným NASLOUCHÁNÍM volím poetičtější pojem “metafyzické porodnictví” či v případě zaměření na metafyzické otázky ne-mocí jako “porodní celitělstvo”. Právě tento způsob bytí s druhými dle mého zkušenostního mínění v sobě přirozeně zahrnuje veškerý rozsah lidské zkušenosti a její žité otázky v našich individuálních životech a vztazích..
Skutečné osvojení a ztělesnění této kapacity na bázi každodenní přirozenosti či způsobu bytí ať již jsme sami, nebo s druhými, je míním základem takové vnitřní práce, nikoliv absolvování nějakých dnes tak módních školení, kde o skutečném naslouchání se nic nedozvíme.
Ve skutečnosti na cestě k hlubšímu poznání a pochopení smyslu života je kultivace NASLOUCHÁNÍ zásadní. Právě ono přirozeně utišuje nás vnitřní duševní neklid, usazuje nás v tělesném bdělém klidu a zesiluje přirozeně vědomí v naší zkušenosti.
Současně nás tento způsob bytí učí jak se spojit a sjednotit s bytím druhých lidí a doslova a do písmene do nich plně vědomě “vstoupit” svým vědomím. Právě skrze slova druhých můžeme kultivovat schopnost vstoupit do jejich duše a poznávat kvality, které komunikují.
Je jistě významné, že současně právě výhradně v párovém kontextu docházelo k „zasvěcování“, iniciaci či uvedení do stavu poznání a jeho metafyziky jak v tradičních starověkých či gnostických tzv. mystériích, tak v učení tantry. Z gnostického prostředí nám zůstal pojem „svatební komnata“ kde k tomuto sdílenému poznání (gnósi) docházelo. V nauce tantry se tomuto předání sdíleného poznání říká dikša či šaktipáta. Tantra rozlišuje způsoby – prostředky iniciace a to skrze dotek, pohledění či vyslovení vnitřního slova. K tomu může dojít vědomě formálně, což tradice doporučuje, nebo neformálním způsobem čistě kontaktem a vztahem bez přímého poučení. V tomto případě je ale velké riziko neúplného pochopení.
Vytrvalým způsobem bytí spočívající v NASLOUCHÁNÍ všeho co si uvědomujeme, myslíme, cítíme, vidíme, postupně začínáme slyšet “vnitřní slovo”, spočívající v samotném vědomí, které není plně vyjádřena vnějším tónem hlasu a nemůže být slyšeno fyzickými ušima, ale může být přímo ztělesňováno jako nejrůznější paleta tónovaných nálad samotného vědomí, které nacházejí své vyjádření v hlasu řečeného a jeho slovech či veškerém smyslovém vědomí věcí a bytostí.
Nejen, že slova hovoří o něčem, ale už sami slova hovoří. Právě tato vnitřní řeč je předmětem meditace při vnitřním NASLOUCHÁNÍ. Můžeme hovořit o probuzení přímého vnímání “vnitřního slova”, které nám odhaluje pravdivost bytí věcí a bytostí.
Poznáním „vnitřního slova“ získáváme schopnost jeho „vyslovování“ i v tělech druhých bytostí, které vede k probuzení a rozpoznání jejich vlastního vědomí ve svých unikátních individuálních zkušenostech. Vnější slova a řeč vyvstávající z meditativní rezonance či souznění s tímto vnitřním slovem má zcela jinou kvalitu, než pouhá řeč “o něčem” a může opět být prostředkem k hlubší vlastní zkušenosti našeho vědomí.
Míním, že veškeré autentické poznání, o kterém se můžeme dozvědět skrze řeč či text pramení a vyvstává primárně z výše komunikovaného způsobu NASLOUCHÁNÍ, neboť konečným projevem je vnější řeč a slova, která musí být prvně slyšena jako souznící vy-já-dření komunikovaného. A opět skrze slova či text jako „textové tělo“ můžeme vstoupit do vnitřního prostoru významu, který komunikují.