V tantrické metafyzice nacházíme termín Matrika, v překladu označující doslova „matku všech zvuků“ označující vnitřní (mystickou) abecedu vnitřních metafonémů – citově a významově zaměřených (intencionálních) tichých zvuků, skrze které je vše co je i co může být, všechna těla, já, věci, předměty i celé zkušenostní světy a vesmíry doslova stále vyslovovány – řečeny a tím vstupují do svého by-tí v rezonanci s vědomím, které je zvučí.
Každá forma bytí je určitou tváří či podobou vnitřního slova (mantra) složeného – utkávaného ze základních vnitřních metafonémů – zvuků (náda) a jejich citových tónů (dhvani) této vnitřní božské abecedy (matrika) tvořící živé tkanivo či předivo – matérii veškeré skutečnosti.
Tantrická metafyzika současně s tím přináší přímé zkušenostní pochopení, že vše, co prožíváme ve světě, není nějaký výsledek „náhody“, nebo výsledkem nějakého složitého řetězce příčin a následků podle zákona akce a reakce, nebo něco daného – determinováno něčím „mimo nás“, ALE že naopak vše co prožíváme a zakoušíme ve světě se svým tělem, včetně těla samého, vyvstává – je zpřítomňováno stejným způsobem jakým slova, řeč či píseň vyvstávají z tichého otevřeného svobodného pole cítícího vědomí a jeho nesčetných citových tónů významů v něm „volně“ stále znějících, tedy způsobem jakým tiché citové významy – záměry – intenzity nabývají či metamorfují do podoby s nimi rezonujících zvuků slov a vět naší řeči a pohybu našeho těla i událostí našeho života.
Všechny formy bytí a těl jsou tak vždy určitými těly svého vnitřního slova (mantra) a jeho vnitřních zvuků a jejich citových tónů. Celý vesmír je Mantra – živá Řeč-Slovo utkávané abecedou vnitřních zvuků-fonémů, které tvoří mateřskou dělohu všech projevených věcí.
Je to vnitřní zvuk slova, který dává všem věcem a tělem jejich tvar a podobu – tedy tělo jejich duši – slovu, které se stává tělem.
Tělo i celý vesmír je doslova živou metaforou – unikátní individuální řečí své duše.
Metafyzické meditativní zkušenosti sféry vědomí citové řeči (logos) naší duše, prvotní citové řeči vědomí, která nachází své vyjádření v nesčetných metamorfujících se jazycích prožívání, kde vědění – vidění – slyšení – imaginace tvoří singulární mnohaúrovňovou meditativní rezonanci – souznění tichých významů v mnohaúrovňovém vesmíru duše, přinášejí mimo jiné pochopení tichého citového dialogu duše mezi svými různými identitami i přímou zkušenost, že změna vědomí prožívání souvisí se změnou způsobu této vnitřní řeči, tedy metafyzické poučení, že vědomá kultivace našeho vnitřního slova a rozsahu jeho „abecedy“ – řeči duše je tvořivým aktem změny – proměny klimatu vědomí, v kterém spočíváme a kterým jsem a které zpřítomňujeme a komunikujeme.
Tyto metafyzické zkušenosti nás současně učí pociťovat sebe jako samotný proces vyslovování – řečení – zvučení celého subjektivního těla v podobě daného meta-fonému, či jejich unikátních kombinací (manter) – doslova nás učí nově vyslovovat a tak metamorfovat naší tělesnou formu duše – tedy učí nás řeči duše, což je mimo jiné pravý obsah slova psychologie, viz psycho (psyche=duše) – logie (logos=řeč).
Z původních Indiánských tradic jižní i severní Ameriky jsme informování o zkušenostech tzv. „glosálií“, spontánního zpěvů, které mění způsob prožívání i způsob jakým lze prožívat svou tělesnost či tělesnění naší duše v tzv. rozšířených stavech vědomí.
Echo tohoto metafyzického poznání úrovně-dimenze tichých citových metafonému vědomí, nacházíme už v Egyptských naukách i v západní gnostické tradici a v konceptu „slovo se stalo tělem“, jak čteme například i v Janově evangeliu.
Gnostické učení adamitů hovoří o adamovských – prapůvodních jménech všech věcí v „ráji“, kde člověk žije v „nahém“ těle duše. Rozhodně míním, nešlo o nějakou „sektu nudistů společně provozující sexuální orgie“, jak je zvali „církevní otcové“, ale o gnostické skupiny vědomých lidí, kteří společně sdíleli tento stav vědomí v párovém i skupinovém kontextu, obcovali spolu jako bratři a sestry v „nahých“ tělech – tedy subjektivních nesmrtelných tělech duše, nikoliv nutně v sexuálním objetí. Mimo jiné, tyto skupiny a duchovní vitalita a poznání uvolněné jejich sdíleným poznáním bylo centrálním katalyzátorem husitské revoluce u nás ve 14. století.
Pythágoras hovořil o hudbě „vyšších sfér“. Herakleitos o Logu – Slovu spočívající v oceánu ryzího vědomí všeho (Noos). Zmínky o naslouchání „božských melodií“ a řeči ticha, nalézáme i u Perského mystiky Rúmího: „Vstup do chrámu těla a poslouchej božské melodie, kteří ti kolem tebe neslyší.“
Z Evropské pozdější tradice nacházíme zmínky o „božské řeči přírody“ u zhořeleckého křesťanského mystika Jakoba Boehmeho.
Systematickou práci zabývající vnitřní podstatou zvuků nacházíme ve spisech Johana Babtisty Kerninga (1774 – 1851), německého operního pěvce, učitele zpěvu a zejména zednářského a esoterického spisovatele, člena několika velkých zednářských loží ve své době. Kerning chápal mystickou podstatu zednářství v „obnovení prorocké síly v člověku“ pro níž rozvinul jógickou praxi spočívající ve vyciťování zvuků písmen (samohlásek i souhlásek).
Tuto jógu zvuků svými překlady z Kernigových prací, představil českému čtenáři za první republiky Karel Weinfurter, který se snažil tuto praxi rozvíjet v podobě tzv. „písmenkového cvičení“, nicméně na základě studia jeho prací, míním, že mu chybělo skutečné pochopení – zasvěcení do tohoto metafyzického poznání. Svá cvičení popisoval spíše jako koncentraci na mentální představy v těle – v nohách se snahou vyciťovat jejich působení a oživení duše, což míním, je nepochopením skutečné podstaty této vnitřní jógy zvuků (mantra jógy). Citace z překladu Kerningových prací jsou ale míním cenné, a proto je dále uvádím s komentářem.
Citace z knihy K. Weinfurter: Bible ve světle mystiky:
„14. A Slovo to tělem učiněno jest a přebývalo mezi námi a viděli jsme slávu jeho, slávu jakožto Jednorozeného od Otce, plné milosti a pravdy. Evangelium svatého Jana.
Aby bylo toto svědectví potvrzeno také odjinud, uvádím zde zase slova Kerningova, a sice z knihy „Misionáři“:
„Abychom poznali podstatu řeči nebo slova v přírodě, nutno nejprve věděti, že každá samostatná písmena, tj. každá samohláska, má svoji zvláštní, jí vlastní praformu. – Tato praforma není vázána žádnou vzdáleností ani velikostí. Vylévá se z hvězdy na hvězdu, z oblaku na oblak, z hory k hoře, od stromu ke stromu, od kamene ke kamenu, od tvora ke tvoru, od údu k údu až do nejvnitřnějších záhybů srdce a do všech vnitřních i zevních tělesných orgánů. Když se naučíme pociťovati tuto vokalizaci (tj. znění samohlásek), tu je nám dán Duch Boží a my se připoutáme k věčné tvůrčí síle, která tak jako my může vše mysliti, vše chtíti, a poněvadž je bez mezí, také vše dokonati.“
Komentář: Zmiňované praformy všech zvuků písmen abecedy nazývám meta-fonémy či tiché fonémy nebo citovými intenzitami tichách zvuků. Uvádím je v uvozovkách (((Áh))), apod.
„V prostoru se jeví dvě síly, které nemohly býti stvořeny, poněvadž jsou neodvislé od času, místa a látky a poněvadž mají vlastní jsoucnost. Jsou to: harmonie tónů a poměry slova. Harmonie tónů spočívá na naladění etheru, na pružném prchavém elementu, který teče prostorem.“
Komentář: Všechny meta-fonémy (praformy) všech zvuků-tónů existují jako samostatná trans-subjektivní jsoucna – elementy specifických meta-fyzických kvalit a významů – smyslů v samotném primárním mateřském prostoru vědomí tvořící jeho prvotní dimenzi vědomí jako takového – sféru božského Slova/Logos (řecká metafyzika)/Paravak (tantrická metafyzika)/Pravi (árijsko-slovanská metafyzika). Tyto primární elementy „božské abecedy“ tvořící tkanivo celého procesu stávání se – zpřítomňování všech forem by-tí ve vědomí, existují samostatně a současně ve všech svých různých „odstínech“ a „barvách“ a ve vztahu ke všem ostatním elementům, což vytváří božskou tapisérii „Božské Řeči“ se svými nesčetnými metamorfujícími se jazyky – hledající své unikátní způsoby vyjádření – řečení v nesčetných podobách bytí všech těl a věcí.
„Když každý tón má svoji zvláštní formu pro oko, tu také každá forma má svůj vlastní tón, kterého však nelze slyšeti, nýbrž jen cítiti.
Tato poučka má nejvyšší důležitost. Nejenže tím tři hlavní součástky života, totiž vědění, cítění a slyšení, si musíme pak představiti v úplném souhlasném působení a harmonii, nýbrž i nauka starých rabínů, že Bůh i Adamovi nařídil, aby psal noty, nabývá přirozeného výkladu. Když každý tón má tvar a když každý tvar je tónem citu, tu vlastní soustava notová je v přírodě a my se musíme dívati na Boha jako na učitele, který nás učí psáti noty. Jakmile jsou tyto věty pochopeny a jakmile jich nemůžeme popříti, tu jsme na stopě síle, která vše činila, co je stvořeno.
Komentář: Každý věc, tělo je ztělesněním – tvarem určitého zvuku – tónu cítícího vědomí, tento tón spojuje mohutnosti vědění – vidění – slyšení – cítění v jediné meditativní rezonanci. Podobně jako písmena naší abecedy jsou viditelnými tichými symboly – či tichými tvářemi svých zvuků, které představují, tak také každé tělo a každé jeho ztělesnění a vyjádření, či pohled je zcela analogicky viditelným tichým symbolem či tváří – obličejem určitého vnitřního zvuku a tónu cítícího vědomí, které ztělesňuje.
Ve slově jsou nejen obsaženy všechny tvary tónů, nýbrž rozmnožují se rozmanitým zvukem souhlásek, různotvárným přerušováním samohláskami a konečně umělým splýváním písmen v slabiky a slova – ve slově nalezneme veškeré formy geometrické. – Každá samohláska má kromě svého tónového tvaru ještě svůj zvláštní tvar zvukový, jehož prostřednictvím samohlásky tvoří nejen svoji stupnici do výše a hloubky harmonických poměrů, nýbrž také podle svých původních zvuků. Tímto způsobem máme bohatství bezměrné, a poněvadž tvar zvukový se vyslovuje rozhodněji a zřetelněji než tvar tónový, tu musí ještě mocněji působiti na náš cit a oživiti jej k řeči svobodné.“
Touto svobodnou řečí jest míněno slovo prorocké.
Abychom poznali zřejmost této věci, je třeba jen porovnati zvuky pěti základních samohlásek, které mají nejvyšší jasnost a od sebe se rozlišují, totiž i, e, o, u, a – abychom je porovnali s nedokonalými zvuky hudebních nástrojů, které slyšíme vždycky v nedokonalých zvucích. Hudebníci zasluhují všechnu chválu, že přes nedokonalosti elementů upravili soustavu tónů dokonale a výstižně, ale naproti tomu učencům, tzv. filosofům, nutno vytknouti, že nadobro ztratili soustavu zvukové škály a že ve své slepotě dokonce popírají její stopy, po kterých by mohli zase dojíti k jakési jistotě.
Ve slově je tvůrčí síla. Slovo je ve stvoření. Ať je nádhera červánků sebe krásnější, ať je večerní nebe sebe skvostnější, přece jen výše než vše ostatní ve stvoření je síla, kterou můžeme jmenovati nádhery přírody a tím ji učinit svým vlastnictvím. Bůh je tvůrčí Slovo, a proto celý plán stvoření spočívá již předem ve Slově, a proto je Bůh zároveň vůlí a silou a moudrostí.
Ve Slově jsou obsaženy všechny tvary. Každá souhláska má svoji jedinou jí náležející praformu, která složením se nám jeví v nekonečných proměnách. Ale je-li tomu tak, tu také každý tvar je také slovem, které záchvěvy se vyslovuje v našem citu.
Uvedl jsem v „Ohnivém keři“ citáty Angličana Avalona, který praví v knize „Serpent Power“, tj. Hadí Síla, že tamní jóginové mohou oplodniti ženu na jakoukoliv vzdálenost magicky vyslovenými mantry. Když něco podobného může učiniti člověk, který se původně zrodil sám ze ženy smrtelné, ale který v sobě probudil Božího Ducha, pak není žádným zázrakem, když Duch Svatý – možná prostřednictvím, některého vysokého zasvěcence – oplodnil podobným způsobem Pannu Marii, aby zrodila Ježíše Krista. Takové vysoké tajemné věci je však skoro hříchem psáti pro dnešní lid, který se jim jen posmívá a hanobí je z naprosté nevědomosti. A těch, kteří je chápou – je tak málo!
Kerning praví dále:
„Chaos byl v kvašení. A kvašení je oddělování hrubého od čistšího a duchovnějšího, jak to vidíme zřetelně u vína. Duchovno se šíří při kvašení v liniích rovných a křivých, v úhlech a kruzích nekonečnou nádrží, totiž prostorem, nabývá vlády a pohybuje se, jsouc poměry tvarovými přetvořeno ve slovo a nabývá vlastní svobodné životní činnosti.
Tímto způsobem působí a tká nejvyšší vlastnost vesmíru, slovo, ve svých věčných liniích, tvarech a vibracích, a poněvadž hrubší části, ačkoliv jsou jeho silou zapuzovány, musí jím býti obklopeny a proniknuty, podržují ve svých tvarech charakter slova, svinují se ve vlastním bodu koule, staví se v určitých liniích a úhlech k jiným bohům a kreslí tak v těchto poměrech písmeny tvůrčího slova v přírodě a v jejich tvorech.
Podle řečeného přináleží nám hlavně slyšeti nejen slovo jako zvuk, nýbrž naučiti se také viděti je a cítiti jako tvar.
Praformy písmen se ve všedním životě tak ztratily, že celou tuto věc považujeme za báchorku oklamaných blouznivců nebo podvodníků. Nehledě k tomu jsou tyto pratvary v přírodě obsaženy a každý, kdo má k tomu chuť a věnuje tomu čas a námahu, se o tom může přesvědčiti. Je pouze otázka, kterým způsobem je možno poznati zase takové pratvary?
Pokud se týká možnosti viděti tón a slovo okem a cítiti je v duši, bylo o tom mluveno již mnoho. Tvrdošíjnému pochybovači není pomoci, ale člověku nepředpojatému nechť slouží k posílení následující:
Hudebník vezme do rukou skladbu, prohlédne jí očima, aniž ze sebe vydal tónu nebo pohnul ústy, a pak prohlásí její obsah a cenu velmi určitě. Jiný člověk se naučí celým foliantům, přijme do sebe celé světové dějiny a část všech vědeckých systémů, aniž vyslovil jediného slova nebo otevřel úst k mluvení. Nejsou to skutečné důkazy, že oko je schopno viděti slovo a přenésti je do naší duše a do našeho myšlení? Po takových výkladech neodváží se nikdo popřít, že tyto věty jsou základními výsledky:
Tvar je slovo a světlo je slovo.
Každé kvašení jest vybavování se světla z temnoty, anebo je to vylučování hrubších látek z jemnějších a duchovnějších.
Každý činnost se děje vyzařováním, tedy tvořením linií, kruhů a úhlů.
Celý vesmír jest veliký prsten nebo nezměrná koule, a proto je tvarem či elementem slova.
Slovo je živé, je věčně činné a tvoří bez klidu a bez přestání.
Linie, kruhy a úhly jsou kořeny slova a vyhánějí větve života a pohybu skrze světy a soustavy života.
Slovo vstupuje do hrubších látek a stává se zvukem a významem pro smysly viditelné.
Bůh mluví a člověk mluví.
Bůh dal sama sebe člověku a tím může člověk slovem citu pozvednouti tam, kde pociťuje pratypy-praformy a slyší řeč boží.
Elementy slova se nacházejí ve věčném prostoru bez omezení času a hranic, proto tyto elementy jsou věčné.
Hudbě se učíme obyčejně na nějakém nástroji, a jakmile jsme se jí důkladně naučili, nepotřebujeme již nástroje a nosme hudbu v sobě. Některým slouží sice hrdlo a ústa jako nástroj, ale i ty leza považovati za zevní nástroje, poněvadž celé působení vychází na venek. Kdyby snad nějaký hudebník ztratil sluch a řeč, tu hudba bude žíti v jeho citu a žádný z jejích nesčetných obratů mu nebude ztracen. Tak také slovo! – hrdlo, jazyk, zuby, rty, jsou nástroje k vyjádření slova myšlenek, ale jakmile elementy a ohýbání řeči se počnou pohybovati v našem nitru a projevovati se, v nejvnitřnějším nitru zůstane živoucí řeč a ta již nezemře, i když tělo se rozpustí v atomy.
Konec citace K. Weinfurter: Bible ve světle mystiky
Míním, že to, co se běžně chápe jako mantrická meditace, či jako „opakování mantry“, tedy jako určité hlasité nebo tiché či jenom mentální opakovaní různých mantrických slabik (óm, aum, óm namáhá šivája, apod.) našimi projevenými formami těla, tedy ústy nebo v naší mysli, což má přinášet „klid mysli“ umožňující soustředění na naší božskou podstatu mantry, jak mnohdy učí různí učitelé jógy v dnešní době, je ve skutečnosti nepochopení metafyzických základů týkající se této univerzální vnitřní jógické vědy, která není omezena pouze na indické prostředí a konkrétní mantry z něj plynoucí.
Praxi „mantra jógy“ či invokaci tichých meta-fonémů, jak jí nazývám, můžeme spíše chápat jako vnitřní vzdělávání duše, jakousi meditativní logopedii spočívající v učení pravé psyché-logii (řeči duše), tedy pociťovat sebe – tedy každé prožívané já jako vyslovující se – zpřítomňující se celé tělo v podobě daného vnitřního zvuku a jeho citové kvality daného tónu vědomí jako takového – které je primárné prvotně cítícím vědomím, které pociťuje – vědomí – zpřítomňuje svou vlastní vnitřní tichou řeč v podobě subjektivního prožívání tělesnosti i já jako celku – jako určité kvality – aspektu – tónu a ztělesnění cítícího pole vědomí samotného.
V praxi invokace tichých meta-fonému vědomí nejde o hlasité, nebo tiché opakování jakýchkoliv „magických“ nebo „posvátných“ zvuků či slabik, ale o umění meditativního ladění těla do meditativní rezonance s daným tichým meta-fonémem a jeho tónem cítícího vědomí, skrze aktivní meditativní naslouchání vyslovování (mantra) vnitřním hlasem v podobě subjektivního těla a tak plynule ztělesňovat (mudra) různé tiché intenzity meta-fonémů ryzích intenzit vědomí samého, či jejich kombinací – slabik a slov a jejich kvalit v podobě svého proměnlivého subjektivního těla prožívajícího vědomí.
První fáze spočívá v meditativním ladění subjektivně prožívané tělesné podoby daného vnitřního zvuku a jeho celkového tónu. Celo-tělesným cítícím vědomím hledáme mikro-změnami pozice našich čelistí, jazyka, rtů, ale i celkovým tělesným pohybem či pozicí exaktní – plně ladící vnější podobu – formu – tvář – obličej zvoleného vnějšího zvuku meta-fonému, jako bychom jej chtěli vyslovit – ale nevyslovíme – současně začneme pociťovat citovým nasloucháním tichému echu meta-fonému v našem nitru a jeho citový tón vědomí ztělesníme jako své přímo prožívané subjektivní tělo a já.
Tímto meditativním způsobem vnitřní řeči duše se nám otevírá možnost aktivně se učit vědomě meditativním způsobem proměňovat – metamorfovat celkový sensuální tvar a tón subjektivně pociťovaného těla a já, tedy vědomí našeho prožívání jako celku v jeho nesčetných kvalitách tichých zvuků prvotních meta-fonému a jejich kombinací, slabik, slov i celých vět tvořící naše živé nesmrtelné tělo duše.
Současně tím rozšiřujeme rozsah a hloubku naší vnitřní abecedy a jazyka vyjadřování naší duše, tedy vnitřní transformační proměnlivost cítícího těla vědomí. Kultivujeme tak schopnost meditativního souznění – či kapacity meditativní rezonance s druhými bytostmi a věcmi kolem nás v nesčetných citových tónech duše, včetně kultivace umu aktivní meditativní transformační rezonance či souznění, což je míním pravým významem či obsahem slova komunikace – je komunikací na úrovni samotného vědomí v jeho nesčetně tichých citových významech a smyslech mezi dušemi s mocí vzájemné proměňovat náš stav bytí.