Metafyzická dekonstrukce ztělesněného “ZLA”, aneb rehabilitujme už konečně satana a všechny jeho démony jednou provždy.
Z monoteistické ideologie žido-křesťanství-islámu a z jejich plagiátů typu “bible” či “korán” se dovídáme o jakémsi opaku Boha, Satanovi, či Ďáblovi. Satan či Ďábel je tak podle tohoto ne-myšlení ztělesnění zla – opak veškerého Dobra, kterým je představa Boha. Jde doslova o mentálně stvořenou “duchovní bytost” jako opak Boha. Satan tedy opravdu nemá dobrý “kádrový profil”. Odkud se nám vlastně toto slovo vzalo?
Slovo “satan” hebrejsky znamená doslova “žalobce”. Přitom ve starém zákoně je Satan popisován jako jeden ze “synů Božích” či dokonce jako Anděl či Lucifer = Světlonoš. Pozdějšími monoteistickými ideology jsou mu pak připisována samá negativa a je zobrazován jako had či drak, proti kterému “správný” křesťan s Božím požehnáním věčně bojuje. V novém zákoně je pak satan nazýván démonem, z řeckého daemonos = vnitřní hlas duše. V islámu je Satan či Šajtan chápán jako “náčelník” andělů, který neuposlechl Boha = Alláha. V islámském folklóru pak přežívá jako mocný džin schovaný v lahvi, který pomáhá svým pánům. Takže se zdá, že z “počátku” to s ním nebylo tak zlé.
Nicméně je zřejmé, že i monoteismy žido-křesťanství a islámu a jejich jazyky již stavěli na tradicích daleko starších. Samotné slovo Satan pochází z perštiny a je odvozeno od indoevropského základu “SAT” a příbuzné se “SAMA” či “SÓMA”.
České slovanské slovo “SATAN” tak můžeme slyšet jako spojení dvou slov “SAT” – “AN”. Obě slova “SAT” a “AN” mají svůj původní hluboký metafyzický smysl, který je dodnes zachován v sanskrtu.
“SAT” znamená doslova “PRAVDA” či “BYTÍ” jako takové. “AN” znamená “DECH”. Viz “PR(AN)A” pro označení životní síly vědomí. Satan je tak primárně “dech bytí”. Je tedy tím, co v člověku tvoří jeho božskou individuální podstatu a esenci. Tedy to, co člověka i vše živé i neživé oživuje ve svém bytí.
Tento dech bytí (sat-an), který tvoří naší božskou podstatu, stejně jako podstatu všech těl věcí a bytostí, ať už projevených nebo potenciálních, je současně vnitřním hlasem – určitou unikátní fonetickou modulací – zvučením, kterým vědomí dává svou unikátní podobu tvarům těl věcí a bytostí.
Jiné pojmenování pro Satana je Ďábel či Démon. Démon je zkomolenina řeckého daemon, což znamenalo vnitřní hlas duše, o kterém například hovořil ještě Sokrates. Mimo jiné proto byl odstraněn, neboť nabádal k individuální svobodě a naslouchání našeho nitra. Tím se dostal do sporu s absolutistickým pojetím moci a vládnutím.
Monoteističtí ideologové tzv. nejrůznější “církevní otcové” tak provedli ve svých ideologických re-klamách v podstatě “černo-magickou” operaci podle hesla “rozděl-postav proti sobě, rozhádej a profituj z rozporu” oddělením dobra a zla do postav monoteistické bytosti Boha a jeho opaku Satana či Ďábla, kteří spolu věčně bojují o lidskou duši. Vytvořili v podstatě “duševní kontext” pro pěstování náboženství nenávistné schizofrenie k vlastní duši, pěstující umělý rozpor mezi duší a tělem a která chtě nechtě pudí člověka do takto ovlivněného způsobu myšlení, jednání a duševnímu prožívání. Jak málo se vlastně zkoumá dopad náboženských systémů na omezení vědomí a celkové duševní klima ve světě.
Tato monoteistická náboženství jsou vnějším vyjádřením opuštění člověka naslouchání svému nitru, své duchovní podstatě, hlasu své duše, která jej spojuje se vším kolem něj, s přírodou, s druhými lidmi i světy dalšími a přechodem k duševnímu zotročení lidského ducha do pouhé víry ve všemocnou bytost a objektivizované “zlo”, kterému se musí čelit se všemi svými dalšími duševními a institucionalizovanými vzory lidských vztahů, institucí a společností jako celku, které to přináší. Z naslouchání naší duše, svému daemonu, udělala církevní teologie naopak démona, z naší přímo prožívané duchovní podstaty, kterou je ryzí DECH-BYTÍ, jež tvoří naše inherentní božství, nazvala Satanem – opakem monoteistického žárlivého boha-bytosti.
Satan, vyjadřující ztělesněné “zlo”, se pak v křesťanství zobrazoval jako had či drak. I to je signifikantní symbol. Jeho zlé působení začíná už na začátku “stvoření”, kdy je to had, který šeptal a nabádal Evu, aby jedli s Adamem zakázané ovoce ze stromu poznání, čímž mělo údajně dojít k tzv. “prvotnímu” hříchu. Co nám vlastně tento ideologický blud chce tvrdit?
Že nemáme naslouchat svému vnitřnímu hlasu, našemu svědomí, či hlasu duše? Že se máme obávat žen, obecně sexuality jako něčeho hříšného? Že je nesprávné pod nějakou hrozbou z trestu či hříchu pojídat plody a ovoce? Navíc ze “stromu poznání”? Hm. Zamysleme se nad tímto “programem” tolik let působícím na generace Evropanů a dalších!
V době etablování moci křesťanské církve a feudálních monoteistických říší byli současně ďáblem=hadem či drakem ideologicky označováni “pohané”, tedy zemědělská slovanská etnika v Evropě se svými původními vesměs “šamansko-gnostickými” spiritualitami a svými bohy, jejichž území byli postupně násilně začleněny do feudálních států a původní neolitické obyvatelstvo pokřesťanštěno v tahu ze západu na východ. Tímto procesem prošli i české země. Symbolem tohoto jednoho velkého “křižáckého tažení” byl římský voják tzv. svatý Jiří zabíjející svým kopím draka pod sebou = symbol jinověrství. Toto “bohulibé” úsilí monoteistického terorismu se vznikem inkvizice bylo dokonáno zhruba koncem 13. století etablováním středověkého feudalismu a církevního monoteismu v Evropě se svým mocenským centrem v říši římské. Jedna taková největší socha tohoto drakobijce a kolonizátora pohanů se nachází v Praze, její replika je na Pražském hradě. Jde o sochu z roku 1373, která zde byla postavena během kulminace ideologického boje inkvizice proti “pohanům” v Evropě. Co je jistě ne nevýznamné, že tato socha, symbolizující ideologický boj inkvizice církve proti pohanským bohům a obecně gnosi, je ve spodní části pokryta malými houbičkami, které tam tehdejší sochař považoval za nutné záměrně umělecky zpracovat.
Socha sv. Jiří na Pražském hradě z roku 1373.
Tento dlouhý zápas Monoteistického boha a Satana či Ďábla v Evropě měl prvně povahu násilné feudalizace a pokřesťanštění zemí v Evropě, následně různé křižácké vyhlazovací výpravy proti celým skupinám obyvatelstva jiné, než té jediné správné víry (katarům, bogomilům, husitům), což později plynule přešlo k honům na tzv. “čarodějnice” a na nositele různého jiného smýšlení, než toho oficiálního, což v různé míře trvalo až do počátku 17. století, než církev přestala mít hlavní moc v ideologickém boji.
Velmi významnou skutečností je fakt, že Satan či Ďábel, byl zobrazován jako had či drak. Had či drak je starobylý gnostický symbol našeho vědomého probuzeného “hadího” či “dračího” těla-vědomí. V tantře symbolizuje naše nahé tělo duše, duchovní potenciál našeho tělesného bytí neboli vědomí těla jako celku = kundaliní. Podobný význam má drak v taoismu nebo had v naukách jihoamerických šamanských tradic.
Tantrické spojení dvou „ďáblů“ skrze svá svobodná “hadí“ těla vědomí.
Jiná forma zobrazování Ďábla je v podobě kozla:
Nevyjadřuje nám tento obraz se všemi svými symboly spíše právě vědomého člověka či člověka s probuzeným vědomím, který žije ve svém vědomém těle své duše, než nějaký symbol “zla”? Nebyli spíše zlem to, co sama teologická dogmatika a ideologie boje ve jménu proti satanovi či ďáblovi vyvolala a způsobila za utrpení milionům lidí, tedy defakto “krvavých obětí” vesměs vinných jenom tím, že poslouchali hlas své duše či svědomí a měli jiný pohled na svět?
Je znám fenomén tzv. “satanismu” jako inverzní reakce na církevní učení se svou subkulturou a možná i různými sektami, který se tváří jako protiklad křesťanství. Ve skutečnosti jde jenom o “pop-artovou” přirozenou reakci a variaci prvotní nevědomosti týkající se schizofrenie vyvolané církevním učením o ďáblu či satanovi.
Není než pěknou “anglickou” tečkou skutečnost, když si uvědomíme, že pouhou změnou pořadí dvou písmen SATAN na SANTA dostaneme ze symbolu zla význam “svatý”. Není to doslova “ďábelský” výsměch nám samým a naší nevědomosti?
Výrazem skutečného “pohanství” ve smyslu pohany člověka samotného či uctívání “pohanských bohů”, jsou právě tyto největší organizované -ismi monoteistických náboženství se svými “žárlivými” bohy, které potlačují lidskou přirozenost, jejíž vrozené spirituální projevy považují za “ďábelské” a vedli k objektivizaci zla v podobě satana či ďábla. Právě ony se podílejí na uctívání těchto pohanských bohů krví lidí, nikoliv nějaký satan nebo ďábel, kterého si stínově vykonstruovali.