Vysvobození a svoboda (spása) je často omezeně chápaná pouze ze svého „eskapistického“ pohledu jako vysvobození „ze“. Toto, pak nabízejí v nejrůznějších formách k prodeji na „duchovním trhu“ „hledajících nejrůznější církve a kulty. Je otázkou, zda lze něco – či někoho vysvobodit, když naše skutečná podstata stále přítomná je – z principu svobodná, neboť jím je samo vědomí, které se stále vyjadřuje ve všem co je a i může být.
Není spíše otázkou, jak se tato inherentní svoboda a její nevyčerpatelná tvořivá moc projevuje v naší zkušenosti světa skrze nás samé? Pak cesta k „vysvobození“ se jeví spíše jako stále nová snaha o trvalé meditativní svobodné vyjadřování tvůrčích kvalit skrze náš život v našich vztazích a aktivitách, tedy jako svoboda „ke“ svobodnému projevování vědomí v naší zkušenosti skrze naše jednání, chování, vztahy, atd.
K autentické svobodě nemůže vést žádné „vysvobození“ (od koho, čeho?) od světa, od lidí, od lidských vztahů, ale naopak výhradně osvobození nevyčerpatelné tvůrčí moci k aktivnímu svobodnému projevování v našem celém životě, ve všech jeho nejrozmanitějších sférách, přesahující aktuální rámec fyzické inkarnace spočívající v jádru našeho bytí, skrze kterou se spolupodílíme na stále neukončeném živém tvoření vědomí všeho co je a může být.
Myslím, že nelze usilovat – z principu o vysvobození nějakého „já“ „z“ reinkarnačního procesu, ale co lze míním, je vědomě se účastnit na „vysvobozování“ samotného reinkarnačního procesu.
Myslím, že žádnými soustřeďovacími cvičeními, které například usilují o zastavení myšlení – což je z principu nemožné nelze dojít ke skutečnému „probuzení“ duchovní potenciálu našeho bytí, ale výhradně v meditativním přístupu osvobozující samo naše myšlení a tedy jazyk jako individuálního vyjádření univerzálního Slova / Vák / Logos/ŘEČI duše, kterou je pole cítícího vědomí.